V pasti. Přesně tak se cítil. Nemohl vpřed, ani zpátky. Tu a tam oslepen odleskem některého ze skel, které ho zde uzavřely, probodáván zpytujícím pohledem jemně se usmívajících dětí. Ta stála nepatrně schována každé za svým zrcadlem, jehož rámu se dotýkala a mířila jimi přesně doprostřed oválu. Přímo na překvapeného zmateného chodce. Co mohl dělat? Čekal a z tváří oněch dětí se snažil vyčíst nějaké vodítko k podstatě celé té nezvyklé situace. Leč bezvýsledně. Jejich mírný výraz však přinášel klid. Ulevoval napětí, které se hromadilo v jeho nitru. Stále silněji ony záblesky poutaly jeho pozornost ke třem z oválných zrcadel. Zahleděl se soustředěněji. Zaostřil. Celým tělem se otočil směrem k jednomu z nich. Holčička, která jej střežila, namířila sklo směrem ke zvědavostí paralyzovanému chodci. V tu chvíli se zrcadlo vyjasnilo jako vodní hladina, když vítr odvane spadané listí, a před jeho zraky se jako z hlubin vynořil pochmurný výjev.
U prvního zrcadla
Nejprve je vše nezřetelné. Ve tmě a v šeru. Jen neartikulované zvuky naplňují onen obraz. Pláč. Kdosi tu pláče. Nejde o prudký brek. Spíš o souvislý pláč. Jako by nebyl první. Táhlé kvílení narušovaly nesrozumitelné promluvy. Byly pronášeny spíš k sobě, než komusi venku. Jako by to snad již bylo marné. Mladík nebyl schopen jasného slova. Smotán do klubíčka, schován pod peřinou, si bezděky, jak již byl navyklý, mnul červeně napuchlou tvář a natékající oko. Věděl, že to nepomůže. Již to celé zažil. Dokola a dokola. Znovu a znovu. Netušil, co si počít. Již se vzdal snah o vysvětlování. O mírný přístup. Pokud není nikoho, kdo by vás chtěl vyslechnout, kdo vám k tomu ani nedá příležitost, je takový postoj marný. A bolestně pak přišel na to, že i vzdor je nyní bezvýznamný. Trvalo to tak dlouho. Bylo to tak vysilující. Již nevěděl, jak dál. Takhle přece není možné žít dál. K čemu to celé? Nač je takový život? Za každý drobný prohřešek, za každičkou chybičku přichází tvrdý trest. Vždy už jen čeká jeho křik, nebo první úder. Ten bývá nejtěžší. Pak už není cítit nic. Dál nic. Ano. Už nic necítí. K němu jistě ne. Už ne. Ani nenávist. Je mu zcela lhostejný. Je to cizí člověk, z jehož područí se musí dostat, pokud bude chtít přežít. Již jen špetka odhodlání k životu v něm zbývala. Kdysi ho však tolik miloval. Vzhlížel k němu. Snad byl tehdy ještě příliš malý. Ale i později by byl jistě schopen uznat otcovy dobré stránky. To by však i otec musel zůstat tím kdysi milujícím tatínkem. Jak však mohl ctít někoho, kdo svého jediného syna hrubě tluče pro sebemenší maličkost, pro sebenepatrnější chybu, které se dopustí. Nebývalo to vždy takové. Přišlo to až později. Pozvolna a nenápadně. Pak již jen křik, projevy otcovy zuřivé prchlivosti a vzteku, nekonečná řada křivd a ran. Jedna za druhou. Naučil se snášet rány. Necítit bolest. Ne tu fyzickou. Kdysi měl tatínka. Stýskalo se mu po něm. Toužil po něm. Tenhle zuřivec už nebyl on. Rezignace. Ale ne! Kdesi z dálky se ozval křik. A dusavé kroky. Blížily se. Kam se schovat? Kam jen? Zalezl do chatrného bezpečí šatní skříně, a jak jen mohl, přitiskl se k její zadní stěně. Věděl, že to nepomůže. Ještě v něm zbývala troška pudu sebezáchovy. Kroky stoupaly po vrzajících schodech. Již dupou za dveřmi. Otec rozrazil s křikem dveře. Kdo to je? Jak vypadá onen hrubián, který vlastní slabostí učiní z milovaného syna zdeptanou trosku. Chodec neviděl jasně do jeho tváře. Až náhle se v zrcadle vyjasnilo. Probůh ne! Vždyť jsem to já!
Hlasité předčítání