Bylo to skutečné? Opravdu spatřil ten příšerný výjev? Nemohl jen v šeru pouličních lamp zmaten podivnou situací podlehnout dojmu povědomé tváře? Vždyť kdo skutečně zná svou vlastní tvář? Cožpak on by byl schopen něčeho takového? On přeci svého syna miluje. Moc si ho přál a tolik po něm toužil. Či jej snad jakýsi podvědomý hlas vedl k domněnce, že v příběhu prvního zrcadla viděl sám sebe? Že by snad v nějakém podobném příběhu on sám vystupoval? Snažil se být k sobě upřímný. Aspoň tolik, jak obyčejný člověk něco takového dokáže. Pravda, čas od času projevoval jistou míru prchlivosti. Sem tam nebyl zcela schopen pod vlivem okolností ovládnout své jednání. Pak následoval pohlavek, pláč a několik dní beze slov, než se poměry vrátily zpět k běžnému chodu. Ano, přiznával podobné výstřelky. Tak těmto událostem říkal. Věděl o nich a velmi ho mrzely. A vždy si sliboval, že příště již bude plně kontrolovat své jednání. Přesto se však tyto dále opakovaly. Jak ale tvrdil, nikdy nedovolí, aby to celé přesáhlo jistou mez. Jak pohrdal těmi rodiči, kteří pro ránu nešli daleko a takovéto trestání považovali za něco ve výchově zcela přirozeného, ne-li snad zdravého. Tak on se nikdy chovat nebude! To on nikdy nedopustí! Ne, to nebyl on, ten surovec v zrcadle. Jistě ne. A snažil se být si tím tak jistý, jak jen v ten okamžik mohl.
Na hluboké sebezpytování však v tu chvíli nezbýval čas. Sklo zrcadla se zakalilo a obraz zmizel. Jako by se mu v tu chvíli zatočila hlava. Trvalo mu, nežli opět nabyl plného vědomí. Natolik silný ten vjem byl. A když bylo dětem strážícím ona zrcadla zřejmé, že je opět svým pánem, bylo k místu, kde stál, přisunuto další z nich. Hladina skleněné výplně se zčeřila, jako by na ni dopadly tisíce dešťových kapek, a mezi zpěněnými vlnkami se začal odvíjet příběh druhého zrcadla.
U druhého zrcadla
Chlapec u dřevěného stolu. Kreslí. Sedí rovně, tak jak je to pro jeho záda zdravé. Ani na okamžik se neprohnou. Ani na okamžik nepřestane kreslit. Ještě chvíli. Ještě chvíli a může si hrát s plastovými vojáčky. Těší se. Až vybarví vše, co mu bylo uloženo, četa zaútočí. Vydrží to. Už jen několik tahů. Nepřetáhne. Ani jednou. Je přesný. Ví, že musí. Jinak tomu nesmí být. Konečně. Hotovo. Ještě jednou výkres pečlivě zkontroluje. Pak znovu. Ne, neudělal chybu. Tentokrát ne. Nic se mu tedy nemůže stát. Vstane od stolu, uloží pastelky a zastrčí židli. Vše minimálně dvakrát zkontroluje. Ano, je to v pořádku. Může jít odevzdat svou práci. Za několik minut se vrací. V očích má slzy. V každé ruce jednu část roztrženého obrázku, se kterým si dal tolik záležet. Vysmrká se, usedne znovu předpisově ke stolku a začne pracovat na novém výkresu. Jen na kratičký okamžik vyhlédne z okna. Po nebi se honí nadýchaně vlněné mráčky. Okno neotevře, ani z něj nevyhlédne. Sedě rovně za stolkem začne znovu. Bitva musí počkat. Ještě si ji nezaslouží. Až dostane svolení. Sám přeci ví, že si hru s vojáčky ještě nezaslouží. Teď ještě ne. Snad příště. Až bude jeho obrázek dokonalý, pak bude moci požádat o dovolení a útok bude zahájen. Už dlouho se těch figurek ani nedotkl. Nesměl. Vždyť si to nezasloužil. V poslední době byl totiž velmi neukázněný. Uvědomoval si to. Rodiče měli pravdu. Zubní kartáček neuložil do kelímku a nechal jen tak ledabyle povalovat na umyvadle. Takhle pořádek nevypadá. Jednou se zachová jako lajdák a nebude již pro něj cesty zpět. Tatínek mu to správně vyložil. Jeho rázná slova nezůstala bez odezvy. Již se nikdy tak nezodpovědně nezachová! Kam by to vedlo? Pravidla je třeba dodržovat. Nařízeními je nutné se řídit. Bez řádu nastává chaos, a ten je cestou k pádu. K pádu, z něhož není návratu. Nikdy. Bude tedy poslouchat. Tatínka. Maminku. Učitele. Nadřízené. Žádný vzdor. Žádný krok stranou. Neuhne. Bude plnit příkazy a bude odměněn. Klidem. Pořádkem. Spokojeným životem. Jen na tom záleží. To jsem já. Takový musím být a budu šťastný. Již skoro nic jiného nechtěl, po ničem jiném netoužil. Tak to říkal tatínek. A tatínek má vždycky pravdu. Tatínek je šťastný. A tak chlapec kreslí, plní papír barvami, přesně podle vzoru omalovánky na protější straně. Již nemyslí na vojáčky. Jsou pryč. Daleko. Jako by snad ani nikdy neexistovali. Kreslí, má strach, bolí ho bříško, kreslí, miluje rodiče a chce být šťastný.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Nápad s magickými zrcadly, která hlavnímu hrdinovi nastavují zrcadlo jeho vlastního toxického rodičovství, je velmi silný a nosný. Ačkoliv motiv nápravy skrze nadpřirozenou konfrontaci trochu připomíná klasickou Dickensovu Vánoční koledu, přenesení do psychologické roviny generačního traumatu mu dodává svěží a hluboce lidský rozměr. Zápletka má jasný cíl a silné morální poselství, které čtenáře spolehlivě donutí k zamyšlení.
Atmosféra – ★★★★★
Budování sychravé, až snově tísnivé atmosféry je jednoznačně tvou nejsilnější zbraní. Skvěle se ti daří vtáhnout čtenáře do mlhavého, surreálného prostoru, kde se mísí pocit ztracenosti s rostoucí úzkostí z odhalených rodinných traumat. Emoce v jednotlivých příbězích za zrcadlem jsou syrové, uvěřitelné a dokážou ve čtenáři vyvolat skutečné mrazení i hluboký soucit.
Provedení – ★★★☆☆
Tvůj text se pyšní bohatou slovní zásobou a krásnými popisy, ale občas doplácí na přílišnou rozvláčnost a opakování stejných myšlenek, což zbytečně zpomaluje tempo. Stylistika by si zasloužila uhladit; místy střídáš velmi krátké, sekané věty s těmi zbytečně krkolomnými, a objevují se i drobné chyby v interpunkci či tvarech zájmen (např. ‘prostor, jenž’ místo ‘jež’). Pokud text příště trochu proškrtáš a necháš děj více plynout, čtivost se obrovsky zvedne.
Celkové hodnocení:
Celkově se jedná o velmi emotivní a hluboký text, který ukazuje, že máš velký cit pro psychologii postav a budování napětí. Tvé psaní má duši a dokáže předat silnou myšlenku, což je pro spisovatele to vůbec nejdůležitější. Zapracuj na plynulosti textu, neboj se škrtat zbytečná slova a tvůj talent se naplno rozzáří. Určitě v psaní pokračuj, máš čtenářům co předat!