Děláš si pořád jenom legraci. I z lásky, ale nesnášíš, když si někdo utahuje z tebe. A před tím, když jsem se tě zeptala, jestli mě máš rád, jsi řekl: Mám tě velice, strašně a hrozně rád. Jenže pak jsi dodal. Je to pro mě velice strašné a hrozné. Já už mám těch tvých legrácek dost! Abys věděl, povím ti něco, co tě zaručeně pobaví. Anna není tvá dcera.“ (Eliška odchází. Jaroslav zpívá píseň.)
Víš, chtěl jsem říct, že neznám jen smutek a splín Víš, chtěl jsem říct, že nejsem jen trní a stín
Neznámou hrou chtěl jsi být výš Než jsem byl já, však pochopíš Že jsem i já jen takový, jaký chci být
Tak zavolám na dívku jménem Eliško, pojď ke mně blíž Já ukážu ti cestu svým snem Tam najdeme pro lásku skrýš
Víš, chtěl jsi být víc, než jsem já, snad pochopíš Že jsi svou hru už nedohrál, nešel jsi výš
Vím, chtěl jsi být víc, než jsem já Však Eliška je už jen má Víš, chtěl jsi být víc, než jsem já, snad pochopíš
(Jaroslav zůstává ve strnulé pozici, ve které byl, když dozpíval. Přichází Pepa. Nese bedýnku. Chvíli jej obchází a po delší pomlce promluví.)
Pepa: „Vy jste si koupili do zahrádky nového trpaslíka? Trošku velikej, ne? Mimochodem, víš, že není Anna tvoje dcera?“
Jaroslav: „Jak to, že to víš? Od koho ses to dozvěděl, a proč jsi mi o tom nic neřekl? Nebo je to snad tvoje dítě? Mluv, nebo tě zaškrtím.“
Pepa: „Nevím. Od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes. Řekla mi, že je Sýkorová. Není. Neškrť.“
Jaroslav: „Co to meleš.“
Pepa: „Dal jsi mi hodně otázek najednou, tak ti na ně postupně odpovídám. Jestli si nepamatuješ, nač ses ptal, tak začni znova a pomalu.
Jaroslav (opakuje první otázku zpomaleně.): „Jak to, že to víš?“
Pepa: „Ne, zpomaleně, ale jednu otázku po druhé.“
Jaroslav: „Jak to, že to víš?“
Pepa: „Nevím, že to vím.“
Jaroslav: „No vidíš. Konečně rozumná řeč. Nešlo to hned? Druhá otázka. Od koho ses to dozvěděl, a proč jsi mi o tom nic neřekl?“
Pepa: „To jsou sice dvě otázky najednou, ale když je zodpovím, snad v tom nebudeš mít bordel. Od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes.“
Jaroslav: „Říká se, dozvěděl jsem to dnes od Anny a ne, od Anny. Dozvěděl jsem se to dnes.“
Pepa: „Já věděl, že když ti odpovím na dvě otázky najednou, tak bude problém.“
Jaroslav: „Já mám problém? Ty máš problém.“
Pepa: „Není.“
Jaroslav: „Co není?“
Pepa: „To je odpověď na tvou poslední otázku.“
Jaroslav: „Co byla moje poslední otázka?“
Pepa: „Je Anna tvoje dcera?“
Jaroslav: „Samozřejmě, že je.“
Pepa: „Ale já se neptám, ptal ses ty.“
Jaroslav: „Na co?“
Pepa: „Jestli je Anna moje dcera.“
Jaroslav: „Je Anna tvoje dcera?“
Pepa: „No vidíš, takhle je to správně.“
Jaroslav: „Takže je to tvoje dcera ty zrůdo!“
Pepa: „Ale není, jen ti odpovídám.“
Jaroslav: „Není nad to, když se dva domluví.“
Pepa: „Ale je to dřina.“
Jaroslav: „Co to vlastně pořád s sebou vláčíš?“
Hlasité předčítání