Co mu mám říct, abych uspokojil jeho zvídavost a nepodnítil jej k dalším otázkám? Ve snaze tedy odůvodnit svůj pobyt zde jsem řekl: „Já tady na někoho čekám.“
„A tak to jo. Na to vypadáte,“ dodal drze.
Jestliže jsem ale předtím považoval za obtížné jen tak odejít, teď jsem si to zhoršil tím, že tu čekám. Je potřebí, aby odešel on. Octl jsem se tak v jeho závislosti, on tu mohl čekat se mnou, jak dlouho se mu zachce a prozkoumat moji připravenost i v jiných věcech. Klást otázky, které jej zajímají. Že to nejsou ty, které zajímají mne, na tom mu nezáleželo.
„A vy tu bydlíte?“
„Žiji tady,“ odpověděl jsem neurčitě.
„Tady?“ podivil se a projevil snahu rozhlédnout se a najít kde, když tady na vyhlídce příjezdová cesta končí a není nikde vidět žádné stavení. „Ve skalách?“ zeptal se.
Neodpověděl jsem. Dál jsem jen očekával, že se zeptá, na koho tady čekám.
„Mně do toho vlastně nic není,“ prohlásil, jako by se přiznával, že překročil jistou hranici, za níž už přebývá jen moje soukromí.
„Je dneska krásný den,“ řekl jsem neutrálně a považoval tím náš hovor za skončený. Jsme náhodní známí, rozejdeme se tak, jak jsme se potkali. Rybář chvíli přemýšlel, zda je den skutečně tak krásný, jak říkám. Zdálo se, že i na to bude mít svůj názor, prozrazoval tím zároveň, že se ke každému mému slovu staví nedůvěřivě. Jak obtížná je se mnou řeč! Aby se skutečně dověděl pravdu, musí pokládat vždy další, doplňující otázky. „Na ryby špatně,“ řekl konečně. „Berou jen zřídka. A když nějaká zabere, tak veliká.“ Rozpřáhl paže, aby ukázal, jak velikou má na mysli.
„Vy jste nějakou chytil?“ zkusil jsem jen tak.
„Chytil,“ přisvědčil a zamyslel se. Uvažoval, zda už nadešla jeho chvíle. Zřejmě situaci zhodnotil, že chvíle ještě nenadešla, kvůli tomu se podíval i na hodinky. Začal mi tak dávat najevo, že ta chvíle ani nikdy nenadejde, a že to není on, kdo zdržuje, ale že já zdržuji jej. Nebýt mne, mohl už mít ve věci nahození dávno jasno. Nakonec mě snad obviní i z toho, že nic nechytil, pomyslel jsem si.
Mezitím co jsme tak hovořili, příroda nelenila. Projevovala se hlavně ptačími hlasy. Slyšel jsem odněkud poblíž druhého břehu pokřik rozzlobeného kačera, pak se nějaké hejno vran nahoře na hřebenu lesa zvedlo a za rozčileného mnohohlasého krákorání tam zmateně poletovalo, pak se sneslo do korun nějakých rozložitých listnatých stromů, aby vzápětí zase poplašeně vzlétlo. Jejich krákorání se rozléhalo po jezeře, celým údolím. Ptactvo rybáře ovšem nezajímalo, stejně tak včelstvo a rostlinstvo, co se týkalo jeho rybaření, to jej ovšem zajímalo prakticky všecko. Co jej bude zajímat za chvíli, to se zase bude týkat jen nějaké obživy. Žádné hledání pravdy. Mě ovšem souvislosti zajímají. Ryby ve vodách, ptactvo v oblacích, rybáři na březích.
Hlasité předčítání