„Tak takhle si představuju ideální jarní počasí…“ blesklo mu hlavou. Byl začátek dubna, všední den. Líně se vyvaloval v borůvčí a blahem chrochtal, když se do jeho těla se vší vervou opřelo slunce. Užíval klidu, kterého by si zde o víkendu jenom tak neužil. Miloval ty chvíle, jako byla tato. Sám. Všude ticho a klid. Už měl věk na to, aby se z něj stával samotář.
„Křřř…“ zpozorněl. Nechtěl nikoho potkat. Né, že by měl strach, ale toužil být sám. Ještě chvíli. Opět křupla větvička, zahlaholily hlasy, které se snad ani nesnažily tišit.
Vyskočil do pozoru a zrakem přejel krajinu. Myslivci. Lovci… měl dojem, že zahlédl třpyt hlavně. Neměl je rád. Ty, kteří si násilím uzurpovali roli vládců zvířat. Chvilku trvalo, než jeho nohy začaly fungovat tak, jak chtěl, ale pak nabral úctyhodnou rychlost. S ohledem na svoji váhu… Byl pyšný na ten běh, dařilo se mu. Třeba proto nezastavil, když se dosud rovná cesta prudce svažovala dolů.
„Tady já jsem se něco nalítal… zamlada.“
Bylo už pozdě, když zjistil, že mezi těmi skalními stěnami neprojde. Snad se cesta zúžila, co tu nebyl. Možná přibral pár kilo. Nebo že by si ji spletl s tou vedlejší?
Jisté bylo to, že nemohl ani dolů, ani zpět. A jako na potvoru se mu ještě nohy zapletly do kusů provazu a smotků drátu.
„Kam to lidstvo spěje?“ hrozil se, rozezlen nepořádkem.
Žebra měl pohmožděná, každý nádech bolel jako čert. Boky si sedřel až na maso a skála ve svém děsivém sevření nemilosrdně studila.
Zařval a jeho hřmotný hlas se odrážel skalisky. Zařval a v jeho hlasu zněl všechen bol světa. Zařval, ač věděl, že není nikoho,
kdo by mu mohl pomoci. Nikoho, kdo by jej slyšel. Zařval, protože to bylo jediné, na co se ještě zmohl. Poslední, co mohl.
Slunce pomalu zapadalo za protější vrchol, začalo být lezavo. A on nemohl udělat nic pro to, aby se zahřál. Ani pokrčit kolena mu nedovolilo těsné objetí skalního masivu.
Když se na obloze objevila první hvězda, věděl, že prohrál. Tak takhle tedy vypadá smrt? Ledová a neoblomná… Hlavou se mu míhaly vzpomínky na chvíle, kdy myslel, že má namále, ale nikdy necítil konec tak definitivně.
Konec. Už nic. Nikdo ho nenajde. A kdyby náhodou, kdo by mu pomohl? Zrovna jemu? I kdyby věděl jak… Se svojí pověstí nesměl ani doufat. Ačkoliv za ni nemohl.
Hlavou mu divoce vířily myšlenky. Vzpomínku střídala vzpomínka. Brečel by, ale nevěděl jak.
„Na smrt je vždycky příliš brzy.“ Konstatoval v duchu, když zhodnotil svůj život. „Je těžké umírat.“
K ránu začalo krápat a on zjistil, jak moc by pil. Divoce sebou zazmítal. Tedy, pokusil se. Nehnul se ani o píď. Nikdy mu nevadil déšť. Ale teď, když neměl naději, rozzuřil jej. Nejprve doufal, že vlhký by mohl z pasti skal uniknout snadněji, leč voda nepomohla ani za mák.
Klimbal, když déšť ustal, ale ze spánku neměl nic. Bolest, žízeň a hlad trápily jeho duši, pokud kdy nějakou měl. Nic jej však netýralo tolik, jako bezmoc a beznaděj. Odpoledne jeho zubožené tělo potrápilo slunce, které by jindy uvítal. Třásl se, trpěl. Se soumrakem pozbyl smyslů, což uvítal jako dar.
S úsvitem procitl ze mdlob a věděl, že další východ slunce už nikdy nespatří.
„Krá! Krá-krá!“ slétalo se hejno. Vždycky se jim smál. Jenomže tentokrát tu šlo o jeho tělo.
Vší silou vzpíral se svému vězniteli. Věděl, že buď teď, anebo nikdy. Nikdy. Nikdy. Nikdy.
Život z jeho těla odešel s hodinou vlků.
— — — — —
„Chytni se tady… a nohu zapři semhle…“
„To se řekne snadněji, než udělá… co když sklouznu?“
„Ale…“ mávnutím ruky naznačil, jako moc je zdejší kraj bezpečný. (Stačilo jen vzpomenout půlnočních historek o Kače-bače, aby byl usvědčen ze lži, ale pšt!) „Jé, hele… koukni! Ten bordel vypadá jako hlava.“
„No jo.“ Odpovídám bez velkého zájmu, neboť mám co dělat s tím, abych šplhala vzhůru a nezahučela zpět.
„Ale fakt! Vidíš?“ ukazuje mi nadšeně, „Uši, tlama, rypák. To je hustý, von je tu úplně celej!“
„Cože?“ koukám mu přes rameno, teď už mě zaujal. A měl pravdu. Ten divočák musel mít přes sto kilo, a ač nesmrděl, vrstva jehličí, listí a větví dávala tušit, že už tu leží ňákej ten pátek.
„To musela bejt hnusná smrt.“ Oklepe se můj průvodce. „Takhle bych teda nechtěl skončit.“
Hlasité předčítání