Věštkyně začala:,,Tvá macecha, tvůj bratr a jeho rodina ti stojí ve tvém štěstí, pokud budou žít, žádné další ženě se nepodaří porodit tvé dítě a všechny budou dál umírat! A Ty Můj králi budeš stále trpět a chřadnout, že ani tvé kouzelné žezlo tě nezachrání od smrti!“
Silver se na věštkyni vyděšeně podíval:,,Co tím chceš říct? Že mám dát vyvraždit celou svoji rodinu?“
Věštkyně na to kývla, řekla:,,Pokud vím, nesnášíš je! Nebudou ti chybět a ty se pak dočkáš tvé vlastní rodiny, svých živých potomků, kterým pak budeš moct předat svou podzemní říši, až přijde tvůj čas, můj králi!“
Silver se zhrozil, byl otřesen tím, co mu právě řekla věštkyně! Nezvládl unést tu tíhu smutku a prokletí, prudce vstal, vzal své kouzelné žezlo a beze slova odešel s komnaty. Šel dlouhou chodbou až ke schodišti, tam vystoupal točité schodiště až nahoru, odemkl silné zapečetěné dveře, vešel a zase je za sebou zamkl, tam padl na zem a rozbrečel se.
„Tohle je tvůj král, kterého sis vysnila…“ zašeptal stín. „Ale jeho pohádka byla od začátku napsaná krví.“
🥀 2. Slib krále Silvera
Král Silver byl sám. Stál v podivné prosklené místnosti – temné, tiché, sevřené smutkem. Kolem dokola stály vitríny. A za každou z nich – krásná žena.
Mrtvá.
Byly jeho královny. Jeho lásky. Jeho ztráty.
Silver je pomalu obcházel. Dlouze se zadíval na každou z nich.
A u každé šeptal:
„Kéž bych tě dokázal oživit… Miluju vás. Všechny. A je mi líto, že jste mě opustily.“
Pak zůstal stát u té poslední. Třicáté.
Položil dlaň na sklo. Přitiskl k němu čelo. A těžce si povzdechl:
„Slibuju ti, má drahá… že jsi poslední. Už nikdy se neožením. Už nechci znovu zažít bolest, co jsem cítil s tebou. A s nimi všemi. Už žádná další. Nikdy.“
Pak se narovnal. U zrcadla u dveří si upravil vlasy, setřel slzy. Odemkl těžké dveře smrti. Vyšel. Zamkl za sebou.
A sešel dolů, po točitém schodišti, zpět do života.
Když vstoupil do hodovní síně, poručil služebnictvu, aby začali nosit jídlo. Všichni poslechli.
Za chvíli se objevila i věštkyně. Stála mezi dveřmi.
„Pozveš mě ke stolu, můj králi?“ zeptala se s nádechem výsměchu.
Silver ukázal na prázdnou židli vedle sebe:
„Jistě. Vždycky jsi vítaná. Nemusíš se ptát.“
U večeře mlčel. Tvářil se zamyšleně. A pak najednou řekl:
„V tom zrcadle… viděl jsem, že nebudu sám. Že kolem mě zas budou krásné, veselé společnice. Ale chci, abys věděla… že už se nikdy neožením. A nechci zabít svou macechu, ani bratra. Ani jeho rodinu. I když je nesnáším. Nedokázal bych žít s tím, že museli zemřít, jen proto, abych já měl šanci být šťastný.“
Odmlčel se.
„Musí přece existovat jiná možnost, jak zlomit prokletí.“
Věštkyně zakroutila hlavou.
„Jiné možnosti jsou vyčerpané, můj králi. Už nezbylo nic.Kolik dětí má tvůj bratr?“
Silver si povzdechl, pokrčil rameny.
„Snad devět? Já nevím…“
Věštkyně se ušklíbla.
„Devět. Devět ošklivých potomků tvého nenáviděného bratra trpaslíka. A jeden z nich – jednou – usedne na tvůj trůn. Chceš tohle, Silvere?“
