Silver opřel čelo o ruku.
„Zatím nevím, co chci… mám zatemněnou mysl. Žalem. Smutkem. Pro mou mrtvou královnu.“
Věštkyně vstala od stolu, poklonila se a se sametovým úsměvem řekla: „Dobrou noc, můj králi.“
A pak zmizela ve stínech.
🕯️ 3. Vražedná pomsta zlé věštkyně
Když zavřela za sebou dveře své komnaty, maska spadla. V očích se jí rozhořela zloba.
„Oni musí zemřít!“ zasyčela do ticha. „Však já to zařídím, aby to bylo tak, jak chci já! Jedině tak se stanu královnou. A Silver… bude jen můj!“
Vrhla se ke své truhle, vytáhla další pytlíčky s prachem. Přehodila na sebe černý plášť s kapucí, pod nímž se hýbala jako stín. A pak odešla z paláce – do temného kraje, kde žil Silverův mladší bratr se svou početnou rodinou.
Na místě se zastavila, rozfoukala jedovatý prášek ze svých pytlíčků do všech koutů. Zem se začala chvět. Praskat. Shora padaly obrovské kameny, a celý ten kraj se hroutil jako dům z kostí.
V tu chvíli byl král Silver právě na pokraji spánku, když jeho komnatu roztřásl otřes a zvuk padajícího kamení.
Klepání. Rychlé, naléhavé.
Věštkyně vešla bez vyzvání.
„Můj králi!“ zalhala dramaticky. „Stalo se strašné neštěstí! Tam, kde žije tvůj bratr… zem se roztrhla. Shora se to sesypalo. Celé sídlo je pohřbené. Myslím, že nikdo nepřežil!“
Ale než dořekla větu, přiběhl plecháč – stříbrný posel s kovovou maskou.
„Králi! Jsem právě odtamtud! Všichni přežili – zázrakem. Tvůj bratr žádá o pomoc!“
Silver mávl unaveně rukou. „Dobře. Svolej lidi. Jděte jim pomoct.“
Vstal z postele, trochu otřesený.
Pohlédl na věštkyni.
„Tohle jsem v zrcadle neviděl,“ zamumlal.
Věštkyně se zašklebila.
„Možná jsi to přehlédl, můj králi. Vždyť jsi sám říkal, že tě ovládá žal a smutek. Tak ses upnul jen k tomu, co sis přál vidět – to bylo v tu chvíli důležité, vidět budoucí potěšení,které má přijít.“
Silver se zadíval do prázdna.
„Připrav mi raději nějaký nápoj… něco povzbuzujícího.“
Věštkyně se hluboce uklonila.
„Jak si přeješ, můj Silvere…“
Když odešla a Silver zůstal sám, šel se ohřát ke krbu.
Zabořil si hlavu do dlaní. Slzy mu stékaly po tvářích.
„Samé neštěstí… Takhle to dál nejde… Proč zrovna já?“
Plameny hořely tiše. A temnota v komnatě dýchala.
🔥 4. První setkání s krásným Ohnibohem
Z krbu vyšlehl plamen. Zasyčel, roztančil se, a z jeho žáru vystoupil krásný mladý muž.
Jeho tělo plálo tichým, zlatavým ohněm.
Vypadal jako anděl – ohnivý, beze slov, beze stínu, bez křídel. Jen planoucí přítomnost.
Silver oněměl. Vstal od krbu a hltal ho očima.
„Kdo jsi, nádherný ohnivý anděli?“ zeptal se tiše, jako by se bál, že ho jeho hlas odežene.
Postava z ohně se uklonila a promluvila sametovým, klidným hlasem:
„Jsem Ohniboh. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit.
Přišel jsem, protože mi bylo líto tvé samoty. Viděl jsem tě – zlomeného, opuštěného.
Přišel jsem ti nabídnout přátelství.
I já jsem ztratil své blízké. Cítím se stejně prázdný jako ty.
A taky už si říkám: takhle to dál nejde…
