„Udělej mě královnou. Jsem jediná, kdo tě opravdu miluje.“
A Silver… byl sám. Unavený.
Věštkyně se mu stala důvěrnicí, oporou, zvykem.
Možná by její přání i splnil.
Ale pak… stalo se něco, co ani ona — věštkyně budoucnosti — nedokázala předpovědět.
Dotkla se žezla.
V mžiku se její tělo změnilo v kámen.
Hora kamení.
A pak — jen hromada písku.
Bylo po ní.
Silver padl na kolena u krbu.
Byl úplně sám. Zase. Znovu.
Plakal… a z ohně se vynořil Ohniboh.
✨Krásný, jasný jako živý plamen, bez křídel, ale s očima, které hřály.
Silver na něj zíral — omámený, vděčný, ztracený.
Ohniboh se poklonil:
„Jsem zpět. Už nikdy nebudeš sám, můj králi.“
Připili si spolu na přátelství.
A Silver cítil, že tohle je jiné.
Ne bylina, ne jed, ne lež. Ale živé teplo.
Silver pak Ohynovi ukázal to, co nikdy nikomu neukázal.
Zavedl ho do tajné skleněné síně.
Uvnitř: třicet mrtvých královen. Každá v samostatné vitríně.
U každé hořela svíce.
Silver zapálil třicátou.
Pak se otočil k Ohnibohovi a pronesl:
„Přísahám… že žádná další už sem nikdy nepřibude.“
Ohniboh ho tiše vzal za ruku.
A neřekl nic.
Silver se rozhodl uspořádat velkolepou oslavu.
Pro přítele z ohně. Pro sebe.
Pro život, který měl konečně zase chuť.
Pozval krásné princezny ze všech říší…
A ty — okouzlené stříbrným králem i tajemným ohnivým andělem —
nechtěly už nikdy odejít…
8. Děsivé procitnutí
Najednou mě něco probudilo —
šeptání.
Temný hlas, tichý a chladivý,položil jedinou otázku:
„Jak se ti líbil ten příběh ze Silverovy minulosti?“
Projelo mnou mrazení jako jehla z ledu.
Pomalu jsem otevřela oči.
Nade mnou se skláněla velká stínová postava.Temná silueta, mlhavá…
Zašeptala jsem:
„Díky… bylo to zajímavé. Prozradíš mi, prosím… jak to bylo dál?“
Stín se nehýbal. Jen se mírně zakymácel, jako by se usmíval.
A pak řekl:
„To… zase až příště.“
A zmizel.
Do tmy.
