“Tedy dobrá. Proč bych vám nakonec nepomohl,” pronesl konečně s trochou až příliš dramatické dikce. Netušil, jak přirozeně z něj ta melodie vylétla a odkud se vlastně vzala. A když se sál úlevou zklidnil, jeho tělem současně projela vlna sebevědomí v míře, kterou dosud nezažil. Ano, teď byl na svůj úkol dokonale připraven. Odněkud z nesmělého ustrašeného kouta se přece svět spasit nedá. Tak nějak uvažoval v těch chvílích. Ale rychle! Publikum začíná být opět netrpělivé! Jejich životy stále visí na vlásku.
“Dámy a pánové, pohodlně se usaďte,” začal poněkud formálně poté, co se postavil všem na odiv a záře jednoho z reflektorů jej dočasně zbavila zraku. “Upokojte se. Vaše trápení brzy skončí a životy poplynou dál tím volným tempem, jak jste byli donedávna zvyklí. Uvolněte se a znovu věnujte pozornost filmovému plátnu. Nabízím vám nyní nový, mnohem perspektivnější závěr dnešního večera. Ničeho se neobávejte, vše zařídím.” a potlesk odrážející svou silou míru beznaděje otřásl budovou. S těmi slovy však mládenci prolétla hlavou dotěrná myšlenka, zda přece jen má právo konec filmu změnit. Co autor? Možná hodlal finálem svého pochybného dílka přece jen něco sdělit? No dobrá. A tak již záměrně neohlásil záchranu celé planety. Spasí jen něco. Přesně jak naznačil. Ale co to bude? Ať tak či onak, den se zdál být zachráněn. Diváci byli uklidněni a poslušně otočili své hlavy dosud zaměřené na mládence v kostkované košili, který se tu před okamžikem znenadání objevil, vpřed k bílé čelní stěně. Světla pohasínala a svět se zdál napraveným večerem vrátit zpět do starých dobrých vyjetých kolejí, když tu náhle se jako ve škole přihlásila drobná dáma ve středních letech s osudnou otázkou:
“Nechci působit nevděčně, natožpak někoho zdržovat, ale, mladý pane, když už dokážete spravit konec toho úděsného filmu skutečně jakýmkoliv způsobem, co že to všechno hodláte z naší drahé Země zachránit?”
Nadšení bylo tentam, jako kdybyste jej z těch ztýraných smrtelníků kopancem vyrazili. Světla znovu nabrala na síle. Mladík se svezl zpět do sedačky. A už jej zase sledují všechna ta mžourající očka. Nyní však jinak. Zkoumavě. Podezíravě. S nedůvěrou a očekáváním.
“Je to tak,” odpověděl mladík nesměle po chvilce váhání.
A tak, aniž by to zřejmě měla ta dobrá žena v úmyslu, uvědomili si díky do jednoho i ostatní diváci možné důsledky mládencovy spásné moci. Stejně jako se tu takřka zázrakem zjevil, jim nyní každému do posledního stvoří ten konec filmu a vyladí barvy jejich večerní nálady takovým způsobem, jakým si jen budou přát. Nemůžeme s jistotou povědět, že nic takového žádného z těch trpce zkoušených lidí nenapadlo. Ať už ano, či ne, nikdo krom jediné nenašel v sobě tu odvahu se na něco podobného zeptat. Tolik vděčnosti jim kolovalo tělem, že se pro ty chvíle zcela spokojili s opravou závěrečných okýnek filmového pásu jakkoli, hlavně k dobrému. Jakmile však poznali, že mladíkova moc má i své jemnější možnosti, již se pohodlně usadili ve své jistotě a nikterak se nestyděli klást si všemožné požadavky, jak že by měl podle jejich gusta ten zatrápený snímek skončit.
Hlasité předčítání
Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.