„Jen si to vezměte s sebou, mě tady žádná podpora příživníků na stole místo zabírat nebude.“
Přece jenom pokládám papírovou složku s nápisem Koncepce vývoje objektu kryt civilní obrany soudružce na stůl, vztekle vstávám a odcházím. Dává mi hodně přemáhání, abych nebouchl dveřmi.
Lukáš:
„Tohle je v prdeli,“ konstatoval suše Oťas. Jo, já vím, jenže proti tomu nic nenaděláme. Sedíme na poradě bojovýho štábu nahoře v Podzemí – Katka, Ivanka, Vilda, Oťas, Petr, já a Kuba. Zavolali mě sem z ranče před hodinou, prej „Luky, krize. Doraž co nejrychlejc do Podzemí.“ Tyhle slova, kór když přijdou od Katky, maj svojí sílu. Konkrétně takovou, co vás čapne za límec, donutí ustájit koně, sednout do auta a uhánět pozdním odpolednem několik kilometrů do údolí. Každá síla je ale málo na ten pocit, kterým exploduje vaše duše, když se dozvíte, že cokoliv, čím jste jí dávali smysl, se hodlá vypařit. Spálit na Slunci reality. Hmmm – to zní jak něco, co by napsal Vilda. Asi to od něj začínám chytat. A přitom jde jenom o to, že nám někdo vzal Podzemí, s čímž jsme museli přece počítat. Už se to táhlo skoro půl roku – Vilda manévroval šikovně, ale jít proti betonový zdi se nevyplácí. Kór, když si je betonová zeď vědomá pravidel, a nijak je neporuší. Zrovna my bysme to měli vědět nejlíp. Prodej schválili dneska odpoledne, zbejvá nám tu v lepším případě něco přes čtvrt roku. Bolí to – bolí.
„Jo, to říkáš naprosto přesně,“ ozve se pan básník, „Jsme pohřbený v rubáši předsudků a hozený přes palubu. Prej ve veřejným zájmu. Marnost nad marnost, všechno je marnost!“
„Hmmm,“ přitakám.
„A já fakt nevím, co jsme komu udělali. Vždyť jsme se přitáhli dokonce Priessnitz… Ale ne, jsme prostě nekulturní zrůdy, který znásilňujou školačky a následně jim podstrkujou chlast a drogy, aby mohli celej proces donekonečna opakovat. Jako máme tady ještě pár měsíců, oni smlouvu ani hned vypovědět nemůžou… Ale stejně je to v hajzlu. Nenávidim tuhle slepou společnost, odsuzující nás k nekonečnýmu donkichotskýmu boji proti všem!!!“
Nastalo ticho. Dívám se na dno sklenice od piva a hlavu mám prázdnou. Zvoní v ní jen ten blbej pocit, že něco končí a nic přitom nezačíná. Ivanka drží svojí zrzavou hlavu v dlaních a radši se na nás ani nepodívá. Katka má ten strohej zabijáckej výraz, co nasadí pokaždý, když jde do tuhýho. Proto připadá asi všem tak drsná – za normálních okolností obyčejná milá holka se při problému mění v nelítostnou Valkýru, posledního člověka schopnýho chladnýho uvažování. Přesto má evidentně namále. Vilda sedí a hypnotizuje irskou, stojící před ním na stole. Kuba se tváří pořád stejně – neutrální výraz tolik připomínající tváře těch, co se vrátili z války. A přitom my, co ho známe, moc dobře víme, že za touhle hereckou maskou letí splašený myšlenky, míchající se v podivným maelströmu s nejsilnějšíma pocitama. Petr je jedinej, kdo nejeví známky zklamání. Už je někde dál – přišel nás jenom podpořit. To je celej on – raněnýmu pomoz, silnýmu ukaž, kde má místo… Má tu politiku nastudovanou dobře.
Hlasité předčítání
