A spousta z těchhle věcí, co se stanou, se zdá bejt věcma, co bys přeci mohla bejt schopná ovládat svým chováním.
Ale nejde to. Fakt ne, věř mi.
Třeba neovlivníš, že se objeví někdo, kdo zasedne do životonázoru toho, s kým žiješ, líp než ty. Taky jsem to zažil – je to děsná volba. Musíš se rozhodnout, jestli dobejvat divočinu, která je, zdá se, stvořená přímo pro tebe, anebo zůstat ve skrytu domácího krbu.
No a už moc dobře vím, Káťo, že ty jsi dobrodruh a já – já svým způsobem slaboch.
Ale neboj – z ničeho tě neviním.
Teď už ne.
Protože všechno se mělo nějak stát, a my jsme k tomu měli nejspíš jenom zaujmout postoj. A nejhorším postojem je odmítat to, co na nás letí – to je lepší uhnout, anebo hrdě nastavit hruď.
Jo, bloudil jsem tmou, když jsi mi tehdy řekla, cos řekla. Zasáhlo mě to přesně tam, kde jako by kdysi Thetis udělala i u mě chybu.
Nikdy nezapomenu na tu šílenou noční scenérii Hlavní třídy, co má po každý straně řetěz pouličních lamp a ve dvě ráno tím pádem připomíná osvětlenou ranvej.
Kolikrát jsem se tamtudy vracel s několika promile v krvi a hlavou někde v oblacích… Toužil jsem, tolik jsem toužil se z tý ranveje vznést a tohle všechno, tenhle malej uzavřenej svět nechat někde hluboko pode mnou i se svejma malichernejma hrama, který se mi míjí před očima a jejichž obsah nechápu. Láska, nenávist, lhostejnost – všechno jsou to jenom inscenovaný tance svědomí, hry na to, že můžeme bejt někým, kým bejt chceme. A já tehdy chtěl bejt tím, čím nejsem a nikdy nebudu.
Víš, co nechápu? Většina lidí narazí na dno. Mě se to nestalo, a přesto mě ten pocit straší. Kolikrát jsem mohl upadnout a už se nezvednout. Kolikrát se ze mě mohl stát jenom stín nicneříkajícího jména návštěvníka planety Země? Kolikrát mě mohly mý démoni spálit na troud?
Nevim.
Dneska vim jediný – podařilo se mi vyhnout se všem těm děsivostem a zjistit, že jsem tady a teď. A to je to jediný, co vlastně mám – co má každej z nás.
Netuším, odkud jdu, netuším, kde skončím. Netuším, kdy se zastavím, nebo jestli mě zastaví něco. Jen doufám, dejchám a začínám věřit, že všechno se v lepší obrátí.
Jsem jenom nezřízená střela, která už neletí tmou, ale světlem všedního dne.
Kde se ve mně bere tenhle drsnej optimismus?
Je to prostý, milej Watsone – na sídliště přišlo jaro. A mě je konečně jasný, že i ty nejšedivější nejšeřejší nejzatvrzelejší a nejnudnější místa získaj půvab v momentě, kdy se na ně podíváš takříkajíc zvenčí. Jako cestovatel, co narazil na Petru a nemyslím tu o ročník vejš, co měla nejkrásnější nohy na světě.
Protože trocha odstupu neuškodí, i když bolí – znamená totiž, že musíš dát sbohem světu právě těch pseudobezprecedentních starostí pod sebou. Oni tě totiž nikdy nepochopí – naopak se tě začnou stranit a bát. Odstup je totiž přesně to, co budí ty otázky, o kterejch jsem před chvílí mluvil. A oni jsou tam dole šťastný v hradu ze skla, kterej si vybudovali.
Hlasité předčítání