Vilda:
Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jednu vpálí, jakmile vylezeš ze dveří svýho kotce. Taky se ti začne chtít vyrazit do parku, i kdybys byl z těch, co se právě přistěhovali a náš zaplivanej Krcák neznal. Kol a kolem vzato – možná se ti začne chtít právě proto.
Cesty se rozblátí a skřítci všech zemí se spojí, aby předvedli, že zpívat dokáže vážně úplně každej. A díky jaru ti jejich zpěv zní jako hudba sfér, protože konečně, po neskonale dlouhý době v ledu, přišel staronovej start.
Stojím vysoko nad světem bezprecedentních starostí někde dole a dívám se slunci přímo do očí. Obklopuje ho ta fialovo oranžová aura, vytrácející se do průsvitnýho blankytu, která, zdá se, taky nabízí celkem obstojně optimistickou alternativu k mýmu dosavadnímu padání ode zdi ke zdi.
Dost těma přízemníma postavičkama pode mnou pohrdám – nejenom, že neví, kam běží, ale někde těsně po začátku cesty se rozhodly, že to ani vědět nechtěj. A právě to je dělá šťastnejma. Všichni jsme se narodili zvědavý, ale jen z mála z nás se stali takoví hlupáci, aby tuhle prokletou vlastnost nechali. Každým okamžikem nás pár tak dohání démoni otázek, na který chceme znát odpovědi – jenže většinu z nich nikdy, NIKDY, nezjistíme. A ti ostatní – ti, co se celkem správně ten tichej hlásek rozhodli ignorovat a místo toho se zaměstnali rozumnejma věcma jako je touha po dokonalosti vlastního těla, čistota duše nebo práce, co nese.
Samozřejmě, že pořád slyší na nepochopitelně znějící fráze, co mají zdánlivě něco společnýho s těma ponoukavejma otázkama. Ale nikdy ne tolik, aby je zase probudily k životu.
Environmental friendly, Jednou budem dál, boj za svobodu, tradiční receptúra…
Jo, já vím, je nesmysl takhle všechny degradovat na snůšku poznání odmítajících atomů. Jenže problém je v tom, že pro mě to není žádná degradace. Strašně dlouhou dobu jsem chtěl bejt jako oni. Neprobouzet se s pocitem prázdna v životě, neposlouchat ten hlásek, co se mě pořád ptá: „Proč?“
Dokonce jsem měl za to, že jsem lepší – ale je krásný, jak nás svět poučí o naší ignorantskosti přes ty nejjednodušší páky.
Dneska už ne – a jak by zakrákal havran, kterej definitivně odlítá někam pryč – Never more.
Pocit pohrdání zůstal, ale už vím, co za ním ve skutečnosti je. Prachsprostej, obyčejnej strach.
Strach, kterej vtrhnul do mýho života se silou policejního komanda obsazujícího ilegální pěstírnu koksu tehdy ráno, když jsi mi vysvětlila, že můj život nemá smysl.
Měl jsem totiž za to, že smyslem života je pomáhat těm, kdo si nechaj pomoct – a na jejichž problém stačíš. A na tvý problémy, zdálo se, jsem stačil – což mě těšilo. Hergot – těšilo – žil jsem pro to.
Jenže teď už vím, že všechno jednou skončí – a to, že všechno záleží jenom na nás je žvást. Všechno to, na čem záleží, je, v jaký konstelaci systému se zrovna nacházíš, a jak dobře dokážeš tu konstelaci využít. Možná myslíš, že to je to samý – ale není. Jít proti uspořádání nejde – a některý věci se prostě stanou. A ty ovlivníš jenom, jak se k nim postavíš.
Hlasité předčítání