Most za nimi mírně zavrzal, když poslední z nich přeběhl na druhý břeh, a jako by snad ani nevěřili, že se jim to ve zdraví podaří, zhluboka si oddychli. Dobře však věděli, že ta náročnější část cesty leží teprve před nimi. Nebylo to tak dávno, kdy se tudy prodírali vstříc odpolednímu velmi zamlklému posezení s jejich prazvláštním sousedem. Před tím, než se můstek na dlouho zřítil. Cesta loukou, lesem a zahradou až k jeho domu představovala již tehdy skutečné dobrodružství, ale bylo možné ji s mírnou námahou vcelku bezpečně projít. A vždy si z ní odnesli něco nového, jak pronikali jednotlivými pásy soustředěně obklopující dům. Jelikož však byla možnost překročit řeku přerušena na vcelku dlouhou dobu, očekávali, že průchod až do samého nitra jeho panství stane se nyní překážkou takřka nezdolatelnou. Když přeci věnoval alespoň nějaké úsilí a čas opravě mostku, nenechá ani zbytek trasy bez pozornosti. A skutečně! Byl si vědom toho, že pokud je hodlá pozvat až k sobě domů, bude nutné proklestit křovím a travou zarostlou pěšinu. A tak se vypravili po čerstvě vysekané cestičce, jež nedávno rozčísla životem přetékající louku na obzoru rázně ohraničenou výstražně se ježícím smrkovým a borovým lesem. Každý krok pokosenou travou vléval jim do těla pokojný pocit klidu a smíření. Jejich potíže byly rázem ten tam. Když je spatřili z jiného úhlu pohledu, zdály se najednou tak malicherné. Málem se tak zdálo, že svůj krok zvolňují jen proto, aby zde mohli setrvat jen o něco déle. Když se však pestrobarevnou záplavou květů deroucích se skrz souvislý zelený porost vstříc obdivu slunečního svitu rozhlédli o něco pozorněji, jejich jas, sytost a unavující všudypřítomnost dělala jim až zle od žaludku. Bylo to vskutku nesnesitelné. Zrychlili. Les na horizontu se blížil, ale barev, zářivějších každým metrem, jako by přibývalo. Oslepovaly je. A pak dosáhli lesa. Oddechli si. Museli několik minut odpočívat, aby se vzpamatovali z přívalů zářivých vln. Přestože zde nebyli poprvé, oslnivá záře žadonící o pozornost je vyčerpala pokaždé. Když se jim však smysly vrátily, uvědomili si, že tomu tak jistě chce sám zahradník. To on nechal louku zarůst takovými květy. Snad jsou mu milé. A co! Vždyť je to jeho louka a my jsme tu jen hosty, kteří chtějí jít dál. Nechme to tak a vydejme se znovu na cestu.
Ponořili se tedy do stínů jehličnatého lesa, jenž se s nedůvěřivou ostražitostí ježil kolem nich. Nebýt připraveného průseku, který se jím klikatil, snad by ani nebylo možné skrz něj projít. Střapaté smrky jako po zuby ozbrojení vojáci lemovaly jejich kroky, zatímco nad nimi držely na vysokých stožárech v mírném větru se klátící borovice svou věčnou stráž. Jako by se rozhlížely ve snaze zpozorovat pohyb zákeřného nepřítele, kterého by pak zneškodnily dávkou přesně mířených, jako žihadlo zákeřných jehlic. Alespoň se tak tvářily. A jak návštěvníci procházeli hlouběji dál, čas od času některý z nich pocítil na vlastním těle ostří výzbroje bdělých hlídek, jejichž horlivost v místech cesty omezil zahradník silou své vůle a důrazem své sekery. Jak však postupovali kupředu a přítomnosti nevlídných kulis, které je obklopovaly, pozvolna přivykali, povšimli si náhle, že nízké smrky budící dosud nezpochybnitelný respekt, oddělují od sebe značné rozestupy, kterými by se kdokoli vcelku bez potíží protáhl. Čím to, že jsme při minulých návštěvách tak zjevnou skutečnost nezachytili? Pochopili tak, že strážných nebylo třeba se bát a že průsek představuje tedy od jejich hostitele milou, avšak zbytečnou pozornost. Jako by on sám jen jaksi na oko věřil v nezdolnost zprvu hrozivě vyhlížející bariéry, jež se však při bližším seznámení mění ve vycpaného strašáka. A stejně tak výhrůžně se klátící borovice shlížející shůry na ty odvážlivce, kteří by se opovážili bez propustky projít dál ke stěží proniknutelnému středu panství. Snad některého z méně odhodlaných mohlo by praskání ve větvoví v obavě z pádu odradit od průchodu těmi místy, avšak šlo o hrozbu zcela planou. K čemu to všechno? Nic než fraška. Chabá napodobenina obranné linie. A znovu se tak s každým metrem zamýšleli, jaký má ta bezzubá bariéra smysl a z jakého důvodu namáhal se jejich hostitel prosekat jim stezku vpřed. Že by šlo o symbolické potvrzení jeho rozhodnutí pozvat je na sousedskou návštěvu? Kdoví? Měli se vůbec snažit dospět k nějakému závěru? A pohrouženi v marné rozpravě zprvu si ani nevšimli, jak les kolem nich zvolna řídne, rozestupy mezi kmeny prapodivných strážců, oněch herců v nepochopitelné tragikomedii se rozšiřují, světla je stále víc a připravená stezka nenápadně mizí, jak se před nimi na obzoru zvedá až příliš pravidelná linie zašlého plotu lemujícího zahradu. A odemčená branka jako by jim mávala, jak jí tam a zase zpět lomcovaly poryvy větru. Nešlo o přesvědčivé gesto pozvání. Zamčeno však zcela zřetelně nebylo a to bylo podstatné.
Hlasité předčítání
