„Dám vám ty prachy zpět. Tady je máte! Jenom mě nechte být! Už mě nesledujte! Vemte si je, proboha!“ zaječel, vytáhl z kapsy dvacet tisíc v bankovkách a hodil je na zem.
Chlap se s vážným obličejem rozešel směrem k němu. Zloděj očekával, že si peníze posbírá a odejde. Jenomže on po nich jen přešel, jako by to bylo podzimní listí na chodníku. Oliver na nic nečekal a dal se na útěk. Spěchal tunelem dál a dál.
Na jeho konci se objevil eskalátor. Na rozdíl od jiných vedl jen a pouze dolů. Muž se ke zloději neúprosně blížil. A tak Oliver nastoupil na pojízdné schody. Chtěl po nich přímo běžet, ale nohy jako by se mu k nim přilepily. „Co to do prdele, je?“ zařval a snažil se odlepit od země. Nešlo to. Jako by přirostl ke svým botám. Podíval se před sebe. Eskalátor mizel ve tmě. Hluboko dole. Nešlo vidět na konec.
A na jeho vrcholu stál muž. Mile se usmíval. Ještě zloději zamával a pak zmizel. A Oliver zůstal proklet v nekonečné jízdě, která nevedla nikam. Společnost mu činily jen plakáty po stěnách. Tentokrát znázorňující všechny oběti, které kdy okradl. A že jich nebylo málo. Jako poutače na děsivý celovečerák.
Hlasité předčítání
Skvělé