Něco podobnýho vyzařoval i on, Lucifer, jak jsem si ho pro sebe pojmenoval. Svý pravý jméno mi nikdy neřek, když tak vzpomínám. Ale koneckonců – jména nejsou důležitý. Jsou jenom symboly nenaplněný touhy. Tehdy jsem po světlonoši zatraceně toužil. A on se jím bez všech pochyb nakonec stal.
„No vida, ty teda vypadáš,“ řek mi tehdy naplno. Měl pravdu. Proč vypadat k světu, když jsem ho musel konfrontovat za těch čtyřicet dní, co uplynuly od sociálního Černobylo mýho života, asi tak třikrát?
„J-já.. C-co?“ bylo jediný, co jsem ze sebe nakonec dokázal vydat.
„Tady sedmadvacítka už toho zažila celkem dost, ale ty jsi první případ, co tu směřuje bez brždění po dálnici do pekel přímo k sebevraždě. No co, konec konců jednou to přijít muselo. A bude to jen jedna malá epizodka mezi hříčkama a hrátkama, co to tu za ty léta vidělo.“
„Počkej… jako co třeba?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Kadlec támhle proti tý zdi probodnul svojí manželku. Strádová v rohu naproti tvojí televizi přišla o panenství… pak se ohlásila revoluce a Nováček se poprvé dostal k pořádnejm elpíčkům od Mejdnů… Mladýho Svatoše odsud odvezli přímou linkou do Bohnic, když se pokusil podřezat, že už neuslyší zpívat Cobaina. Škoda, myslel jsem, že to tehdy vyjde, ale nějak na to neměl koule – holt prvenství bude tvoje,“ vyprávěl naprosto ležérně, a občas se odmlčel, aby natál z doutníku a vyfoukl tančící kudrlinky kouře.
„Počkej – jak tyhle věci víš?“
„Ále – nudím se,“ podíval se z okna a pak zpátky přímo na mě, „a tak jsem je všechny nejdřív sledoval – a z většinou z nich jsem i mluvil. Víš, kdo byl můj nejoblíbenější? Karásek. Jo, kde je mu konec… Chytrej kluk to byl. Ve dvanácti přesně v týhle místnosti poslouchal hodiny a hodiny do kola Meteoru, schoulenej v rohu na gauči, zatímco na sebe v kuchyni řvali jeho rodiče. Vysvětlil mu tehdy, že nemá cenu spoléhat se na bezchybnost ostatních a na jejich touhu spravedlivě odměňovat, podporovat a chválit. A on v patnácti vypad. Utekl někam do Německa, a prej tam dělá školu, ale to vím jen díky pohledům, co sem posílá. Jeho matka to nakonec nevydržela a odstěhovala se na jih. A o otci už vlastně taky nic nevim. Nahradils ho tu ty.“
„Otec? Karásek?“ odmlčel jsem se a probíral se vzpomínkama. Postarší človíček, co tu přede mnou bydlel, se jmenoval Ivan Karásek. Prej se toho chtěl zbavit, protože potřeboval prachy na cestu do Frankfurtu. Nebo tak něco mi to asi říkal – já tehdy moc neposlouchal. Prodával lacino a to bylo jediný, co mě zajímalo, protože jsme chtěli s Lenkou něco pro sebe a penězma jsme fakt neoplývali…
„Hele klídek, nevyčítej svý paměti vůbec nic,“ navázal Lucifer na můj vnitřní monolog. Nevím proč, ale ani mi to nepřišlo divný.
„Sobectví je přirozenej stav. Můžeš proti němu stokrát kázat, ale v nitru budete vy lidi vždycky upřednostňovat sebe sama proti ostatním. A to je dobře. Ale fajn si to uvědomit. Děláš tak první krok k tomu, abys na něj nerezignoval. Protože jakmile se ti to povede, tak skončíš. A nepomůžou ti doktoři, nepomůže ti osud, nepomůžeš si ani sám…“
Hlasité předčítání
