V panelu betonovejch svatyní postmoderní společnosti jsou zakletý duchové. Vím to od tý doby, co jsem začal poslouchat jejich šepot. Zdi jsou nasáklý jejich utrpením, spočívajícím v nekonečný nudě a odcizení, v kilotunách odříkání lidskýho kontaktu za účelem udržení vědomí vlastní jedinečnosti. Na druhou stranu – na to, jak se jim tu žije, jsou celkem milý společníci. Konkrétně jeden z nich, říkejme mu třeba Lucifer se mi stal ve svý podstatě životním druhem. Počítáte-li jako životního druha někoho, kdo vás drží aspoň pár milimetrů nad hladinou, a kdo vám nedovolí stisknout si u spánku spoušť starý čezety vzor pětačtyřicet po tátovi. Do občanky bych si ho ale napsat nenechal.
Je to totiž pěknej hajzl. Na jednu stranu skutečně přines určitý světlo do mýho absolutně uzavřenýho světa, kterej po gymplu připomíná něco mezi Verdunem v devatenáctým roce a Negevskou pouští, aspoň co se kontaktu s lidma a představou života týče, na stranu druhou je to právě on, kdo mě neustále nutí uvažovat nad titěrností sebe sama. Nikým nezvanej prorok vylíhnuvší se z touhy po roztříštění okovů samoty. Možná.
Dodnes si pamatuju ten okamžik, kdy se mi zjevil poprvé. Bylo to pár měsíců po tom, co Lenka vyhlásila exodus do země zaslíbený, respektive do postele mýho bráchy. Bůh ví, proč ode mě začali všichni mý známý tehdy zdrhat, jako kdybych měl lepru. Jasně – možná to souvisí s tím, že jsem Lenku při jednom z jejích záchvatů žárlivosti a hněvu pro zklidnění poměrně nahrubo pohladil – jenže jsem zaslech, a to ne jednou, že takovej přímej přístup dokáže pomoct, tak chcete mě chcete za snahu trestat? Vážně jsem se snažil i jinak! Domlouval jsem jí – nebylo proč na mě čekat, až se vrátím od kluků ve tři ráno, a ptát se, kde jsem byl. Hergot, nemusela mi ani neustále vyčítat, že se s ní nejsem schopnej bavit o tom jejím čarodějnickým vaření pro ultravegany. A vynucovat si mojí péči věčným citovým vydíráním o tom, že ode mě uteče, protože jsem co měsíc aspoň na tři dny kvůli práci v čudu – tím to už vážně přeháněla.
Poslední kapka přišla ve chvíli, když začala vyhrožovat, že se kvůli mně zabije. Stejně to nemyslela vážně – na to měla moc velký srdce. Aspoň v tom smyslu, že její osobní štěstí vždycky převáží nad úmyslem způsobit komukoliv neštěstí.
Na druhou stranu, když nad tím tak přemejšlím… O tu klatbu, co mi visí nad hlavou se nejspíš zasloužila taky ona. Vilda mi tehdy, těsně potom, co to bouchlo, U Křížů vyprávěl, že o mě slyšel ne úplně lichotivý řeči – ale já se mu k tomu nebudu vyjadřovat. Nebylo by to fér – na to si Lenky moc cením. Navíc Vilda je děsnej kecal a ještě by se mi pokoušel dělat mezi ostatníma advokáta. Ne – ne. Vím svý, a jako v tom jeho songu:
„Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi.“
I on je navíc jenom člověk.
Každopádně: Ocitnul jsem se v anathemě. No, a tehdy, když se kopce zamlží a lidi, který tak dobře znáš, odbočí z tvý cesty, začneš vnímat věci jinak. Každý ráno je začátkem novýho cyklu očistce. Víš, že se ti do tohohle světa nechce, protože není nic – lautr vůbec nic – co by tě v něm čekalo. Všivej, šerej, smogem prosáknutej dech sídliště nacházející se někde mezi minulostí a budoucností bez příslibu naděje tě probouzí, a první, co s ti mihne hlavou je neuvěřitelně skličující pocit absolutní bezmoci, strachu. Strachu sama ze sebe – z tvýho budoucího i přítomnýho já. Je to stejnej pocit, co tě trefí když narazíš na feťáka, válejícího se ve vlastních výkalech, volajícího o pomoc. Ať už mu pomůžeš anebo ne, vždycky tě strhne vědomí toho, že tenhle stav nechceš nikdy zažít.
Hlasité předčítání