Čekám v kavárně u kiwi limonády, naproti mně volná židle. Jako bych na někoho čekala. Taky že jo.
Mám tady domluvenu schůzku se svou potenciální dublérkou. Ohledně jisté záležitosti určené jen pro mé uši.
Půl druhé, pět čtyři tři dva jedna, je tady.
Jmenuje se také Anna, o to však nejde. Objednala si mangovou limonádu a začala vyprávět.
Předem mi řekla, že ta “věc” se stala v jejím minulém životě. To si nechala zjistit u kartářky, protože ta u nich v ulici zvládne předpovídat budoucnost i odvykládat minulost.
Nadechla se, odkašlala si “ehm ehm” a řekla: “No tak ve středověku, kdy se to tady hemžilo Saracénama a zuřily tady bitvy a ve válkách jsi mohla potkat mrtvý na každém kroku, stála jedna tvrz, honosná, kde mě přijali za služku. Jenže se to dělo přesně obráceně.”
“V jakým smyslu obráceně?” nepochopila jsem.
“V tom, že obvykle paní, nebo pán domu, teda v tomto případě tvrze, terorizuje služku a tady jsem ten teror obstarala já, služtička, a obětí se stala ta paní domu a její muž. I vojáci a ostatní lidi u dvora, abych tak řekla.”
“Jo takhle. A jak jsi je terorizovala?”
“No tak jsem…,” a spustila zase tok myšlenek v slovech.
“Nadávala jsem jim, poroučela, brala jsem si do huby jejich váhu, jejich vzhled, ty bradavice a šrámy z bojů a hnisavý boláky, velkej nos, neřkuli frňák, paní domu a plochý nohy, kromě toho jednu kratší, než tu druhou, takže jsem se navážela do pana domácího, že napadá na pravou nohu, a zvlášť spadeno jsem měla na jednoho sluhu, který přišel až po mně, a možná mi tak ležel v žaludku, protože se narodil podstatně dýl než já.”
Na dotaz “Co ti proved´?” odpověděla: “V podstatě nic, teda na začátku nic. Intenzivně po mně pokukoval a pak mě začal balit. Šel na to dost nemotorně a počínal si velmi urputně.”
(Snažila jsem se udržet pokerface při psaní těchto řádků.)
“Jak urputně?”
“No tak, že nedržel moc na uzdě svoje emoce a dával jim průchod, co to dá.”
“Vyjel po tobě, nebo tak něco ostřejšího?” zeptala jsem se opatrně.
“To taky, ale ještě něco horšího.”
“Co přesně?” vypadlo mi z úst zastřeným hlasem.
Oči se jí zalily slzami a zavyla: “Zneužil mě. Pohlavně.”
“Ty vole. To je hroznej haluz,” ulevila jsem si.
Ona neměla, co na to říct.
Objednala jsem dvakrát panák ruské vodečky a přiťukly jsme si. Obě jsme to potom ještě asi měsíc rozdýchávaly.
(Nepíše se mi o těchto tématech úplně dobře, nebo snadně, ale čerpám z vlastní zkušenosti, nutno dodat, že nepodložené – zatím.)
Hlasité předčítání