Ve svých oblecích, které užívali na firemní meetingy, pohřby, svatby a plesy zároveň, ale vypadali neprůstřelně. Každý jeden z nich profesionál tělem i duší. Své kořeny museli velmi zapírat. Obzvláště, když jim bylo nabízeno něco zdarma, jak již bylo naznačeno. Na meetingu chtěli kávu jen malou, občerstvení se z ostýchavosti sotva dotkli.
Pierre, který měl na sobě náramně padnoucí tmavomodrý oblek, prezentoval, a následně nadšeně třásl každému jednomu z nich rukou. Ukazoval jim, jak je jejich nápad skvělý, jaké budou plány, až se to všechno zrealizuje. Vypadal jako dítě, které dostalo od ježíška vytoužené lego.
Odpoledne je vzal do baru. Byl to příjemný bar pro lidi, kteří se nebáli utratit peníze. Všichni tři okamžitě přepočítali cenu piva a zjistili, že tři stovky za pivo je opravdu moc. Pierre byl trochu nesvůj, když si nevybrali víno. Jakub to poznal podle jeho výrazu. Další runda měla tedy podobu láhve rovnou z Provence. Tvářili se, že je to okázalé. Prohlíželi si skleničku a jeden čekal, až ten druhý posvětí obsah své sklenice svými rty, zatímco ten druhý zase čekal na třetího, přičemž ten třetí pozoroval Pierra, co se sklenicí dělá a mechanicky jej napodoboval.
Noc se blížila. Společný vztah s tímhle Francouzem, co se vyzná, má na očích brýle os Gucci, Mercedes a čistou košili, byla lepší a lepší. Už došlo k tomu, že jej naučili nějaké česká slova, hlavně ty sprosté, přičemž je Pierre naučil, co říct Francouzce, když se chlapovi zamlouvá.
Jejich hostitel pozvedl číši a usoudil, že by bylo nejlepší zajít do té nejluxusnější restaurace, kterou kdy spatřili. Což nebyl zas takový úkol, protože znali tak hospodu, kde každou středu dělali gulášovku s čerstvým chlebem nebo Lokše s mákem.
Byla to nádherná restaurace. Ze stropů visely žárovky na černých provazech. Při příchodu je usadil číšník s rukou za zády. Hosté kolem měli večerní šaty. Ženy se svými podpatky a řetízky, které rozhodně nebyly od zlatníka, který opravuje hodinky za sto korun, muži kravaty se zlatými sponami, naleštěné polobotky, velké stoly, dokonalé stolovaní jako od puntičkářských maminek.
Nejprve se samozřejmě objednalo víno. To zařídil sám Pierre. Všem se okamžitě ulevilo. S vínem číšník donesl i malé bílé ruličky na talířích. Maroš si myslel, že jsou to jednohubky na přivítanou, a jal se první okusit. Naštěstí mu Tomáš zachránil zadek, protože si všiml, že to u vedlejšího stolu nějaký pár zrovna použil jako ubrus, který si dá člověk na klín.
Číšník přinesl list s pokrmy a odporoučel se. Všechno bylo samozřejmě francouzsky, takže tomu nikdo nerozuměl ani za mák. Pohledy konstruktérů, do kterých firma vložila vší důvěru, spočinuly na jejich příteli, který se zamračil a vybíral si. A tak se zamračili i ostatní, přičemž jen tupě zírali na písmena, která vypadala, jako by je napsal hostinský v jejich oblíbené hospodě, když zrovna neměl svůj střízlivý den.
Najednou Pierrovi zazvonil telefon. Omluvil se, že je to důležité a bude to muset vzít. To mu rozuměli. Angličtina byla jejich opěrným bodem, kterým však ten den disponoval, jak se zdálo, jen Pierre a oni tři. Možná to bylo i tím, že na všechno říkali francouzské oui. Při spěšném odchodu od stolu jim ještě stihl říct, ať si objednají, co chtějí, že je všechno na něj.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Zápletka staví na klasickém, ale velmi vděčném motivu kulturního šoku a nedorozumění. Kontrast mezi obyčejnými inženýry a luxusním francouzským prostředím funguje skvěle a graduje do absurdní a velmi vtipné pointy. Ačkoliv je závěrečné odhalení o posvátném šnekovi trochu přitažené za vlasy, ke komediálnímu ladění povídky se to vlastně perfektně hodí.
Atmosféra – ★★★★☆
Text výborně vtáhne do děje a skvěle pracuje s pocity nepatřičnosti, které hrdinové v luxusním světě zažívají. Scéna v restauraci, kdy číšníci zpomaleně a s hrůzou běží zabránit katastrofě, působí až filmově a komediální načasování je zde zvládnuté na jedničku. Emoce postav, od počátečního ostychu až po falešné sebevědomí při objednávání, jsou velmi uvěřitelné a lidské.
Provedení – ★★★☆☆
Povídka je velmi čtivá, má svižné tempo a dialogy působí přirozeně. Stylistika však občas drhne, zejména kvůli neobratnému nadužívání archaického spojení „jal se“ a poněkud krkolomným větným konstrukcím (např. „židle i s ženou, jala se posunu dozadu“). V textu je také několik zbytečných interpunkčních chyb a překlepů, ale obsahová zábavnost a plynulost vyprávění tyto drobné formální nedostatky hravě přebíjí.
Celkové hodnocení:
Jedná se o nesmírně zábavnou a milou povídku, která dokáže čtenáře upřímně rozesmát. Autor má zjevný cit pro komediální situace, budování napětí a pointu, což je pro psaní obrovské plus. Pokud se v budoucnu zaměří na uhlazení stylistiky a pečlivější korekturu, budou jeho texty naprosto skvělé. Jen tak dál, talent a smysl pro humor tu rozhodně nechybí!