„Nejsem zlá!” Ohradila jsem se. „Jen mi vadí, že mě obr bere k Normanovi, i když ví, jak ho nesnáším!”
Ohyn se na chvíli odmlčel a pak se mě zeptal: „A proč vlastně Normana nesnášíš?”
„A proč ho nesnášíš ty a obr?”
Odpověděla jsem otázkou, protože mě zajímalo, co ho k tomu vedlo.
Ohyn si povzdechl, jako by měl v sobě tíhu celého světa.
„Norman o mně řekl, že jsem neschopný a že by mě pán měl vyměnit za někoho, kdo mu bude sloužit líp. Pak mě chtěl před pánem ponížit – vykroutil mi obě ruce dozadu, zatímco se pán jen smál. Tak jsem ho popálil, aby mě pustil. Ale kvůli tomu mě pán potrestal před Normanem a bylo to hodně zlé.”
Jeho slova mě zasáhla. Bylo mi ho moc líto, takže jsem ho politovala a jemně objala. Ohyn se ale rychle odtáhl. „Co to zase děláš?” sykl. „Kdyby přišel pán a viděl, že mě objímáš, dostali bychom za to oba.”
„No a co,” odpověděla jsem vzdorně. „Třeba pak obr rozhodne, že vůbec k Normanovi nepůjde!”
Oba jsme se tomu zasmáli, ale náš smích byl náhle přerušen. Obr se vrátil a jeho přítomnost zaplnila místnost jako hrozivý stín. Nečekaně nás oba praštil a zaburácel: „Co vy dva tu zase za mě řešíte?”
Ohyn se okamžitě začal omlouvat, ale obr ho poslal pryč a obrátil svůj hrozivý pohled ke mně. „Ty už mě nerozčiluj, nebo uvidíš!” Zavrčel.
2. U Normana
Obr mě pevně objal a zmizel se mnou k Normanovi. Objevili jsme se u brány jeho hradu právě ve chvíli, kdy přicházel král Moran. Jeho posluhovači nesli velkou truhlu s pokladem – tu, kterou Moran vyzvedl na ostrově. Zdálo se, že se s obrem domluvili, že se tu setkají. Moran se před Ínemakem hluboce uklonil a oba se přivítali. Obr na něj pokývl a zabručel: „Norman bude koukat, co jim to neseš za velký poklad. Snad to oba přijmou a nebudou si myslet, že je to dar k narozeninám té rezavé princezně!”
Moran pozvedl obočí a odpověděl: „Na její narozeniny jsem úplně zapomněl. Naštěstí mám kromě truhly i jiné dary, tak doufám, že to bude stačit na usmířenou. Díky, že jsi v téhle chvíli se mnou. Moc si toho vážím.”
I přes jeho slova bylo vidět, jak je Moran nervózní. Když na mě mrkl, jeho obavy byly zřejmé. Teprve tehdy mi došlo, proč sem Ínemak chtěl jít – kvůli Moranovi. Asi chtěl na vlastní oči vidět, jak to dopadne, když Moran nabídne místo slíbené svatby velkou truhlu s pokladem. Napětí mezi nimi mě zasáhlo a začala jsem být nervózní stejně jako Moran.
Když jsme vstoupili do hradu, bylo tam rušno. Hudba hrála, hosté tančili a veselili se. Norman obra uvítal s radostí, padl mu k nohám a děkoval, že přišel. S Moranem si plácli do ramene, což bylo trochu legrační, jak se na sebe zašklebili. Norman zabručel na Morana: „Tak co, jak ti je?”
Hlasité předčítání