1.Pozvání k Normanovi
Obr Ínemak seděl u krbu, jeho mohutná ruka pevně svírala pohár. Oheň v krbu osvětloval jeho zamračenou tvář, když ticho náhle prořízl hlasitý zvuk troubení od brány. Obr krátce zvedl hlavu a vrčivě zavrčel. „Ohyne, běž se podívat, kdo tam otravuje,” zaburácel jeho hlas.
Ohyn zmizel a po chvíli se vrátil s pergamenem. „Pozvánka na oslavu narozenin Normanovy dcery,” oznámil. „Norman zve vás, pane, do svého hradu.”
Ínemak se na pergamen zašklebil a zhnuseně zabručel: „Co si ten starý otrava vlastně myslí?”
Ohyn na to zasyčel: „Vsadím se, můj pane,že když tam nepřijdeš, objeví se tady sám a bude tu zas celé hodiny vysedávat a vést ty jeho protivné,nudné řeči!”
„To jo!” Hrozivě zahučel Ínemak, jeho hlas připomínal vzdálené hromobití. Prudce vstal, jeho postava byla tak mohutná, že zakryl krbový oheň, otočil se na nás a zařval:
„Oba vás k Normanovi vzít nemůžu! Rozčilovali byste mě ještě víc než ten Norman!”
„Ínemaku, prosím,” snažila jsem se klidným hlasem přimět obra k rozumu. „Nemusíme tam vůbec chodit! Vždyť víš, že Normana nesnáším. Ani jeho dceru. Když přijde za tebou,tak ho nemusíš zvát dál!”
Ale obr na mě zlověstně pohlédl, oči se mu leskly hněvem. „Ty mi na to nemáš co říkat!” zaburácel a jeho hlas rozechvěl kamenné zdi místnosti. „Vypij si ten pohár a nemluv, když nejsi tázaná!”
Tehdy jsem ztrácela trpělivost. „Já s tebou k Normanovi nechci a ani nepůjdu!”
Vykřikla jsem vzdorovitě a odhodlaně.Mračila jsem se na obra tak stejně,jako on na mě.
Ínemak se pak ale rozzuřil ještě víc. Jeho výkřik otřásl celou místností. „Ale půjdeš!”
Zařval. „Za to, jak jsi protivná, tě tam naschvál vezmu! A Ohyn zůstane tady! Už nechci slyšet ani slovo!”
Ohyn si zhluboka oddechl, padl na kolena a téměř slavnostně děkoval obrovi. „Děkuji, pane. Děkuji, že smím zůstat ve hradě.”
Na druhou stranu jsem já hořela vzteky. Cítila jsem, jak mi levá dlaň,kde mám to znamení od Vičky, žhne a hrozí vzplanutím. Kouř začal stoupat z mé ruky. Ínemak to zpozoroval, okamžitě mě popadl a odnesl mě přes celou místnost. Odhodil závěs a ponořil mě celou do kašny, aniž by se ohlížel na mé protesty,řekl přísně:
„Žádné mizení!”
Zavrčel na mě: „To ať tě ani nenapadne! Půjdeš hezky se mnou na oslavu k Normanovi a hotovo! Už jsem rozhodl!”
Mezitím, co jsem si sušila mokré šaty a pořád se vztekala nad Ínemakovým rozhodnutím, ozvalo se znovu to nervy drásající troubení od brány. Zvuk byl hlasitý a neúprosně se rozléhal po celém hradě, jako by chtěl všem připomenout Normanovu neústupnost. Obr vstal, jeho výraz byl temný jako bouřkové mraky. „Tohle už je moc,” zavrčel a zamířil k bráně s ráznými kroky, které duněly pod jeho tíhou.
Ohyn zůstal se mnou v místnosti a jeho úsměv na tváři byl nepřehlédnutelný. „Tak vidíš,” řekl škodolibě, „já zůstávám v hradě a ty jdeš s obrem k Normanovi!”
„Třeba ho tam tak rozčílím, že se brzo vrátíme zpátky!”
Odpověděla jsem mu s ironickým úsměvem.
Ohyn sykl a zamračil se. „Vidíš, nemáš na sobě černé šaty a stejně jsi zlá!”
Hlasité předčítání
