6. Šokované těhotenství
Ihned po Oskyho odletu na Měsíc jsem si sbalila všechny své věci a odletěla do Prahy. Bydlela jsem sama. Našla jsem si práci na klinice a teprve po nějakém čase jsem začala vybalovat balíky s mými věcmi, které jsem v Bahía Blance poslala a které mezitím dorazily poštou. Někdy se ale všechno spikne proti vám. Takový pocit jsem totiž měla, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Nemyslím však, že by mi vadilo to těhotenství, ale když jsem se spojila s Oskym a chtěla mu tu radostnou zprávu oznámit, přerušil mě a řekl, že ať se nezlobím, ale že musel prodloužit pobyt na Měsíci o další tříměsíční turnus. Tak mě to vykolejilo, že jsem mu to ani neřekla a zavřela jsem počítač bez pozdravu a rozloučení. Dlouho jsem pak brečela do polštáře, až jsem nešťastná a vyčerpaná usnula. Probudil mě zvonek na dveřích. Přišla babi Bouchová a přinesla mi koláč. Svěřila jsem se jí se vším a ona mi poradila, že v takovém případě je nejlepší vrhnout se do práce a přehlušit tak ten čas jiným zájmem. Měla pravdu. Hned ráno jsem se vypnula a chovala se tak, jako kdyby byla na světě nejdůležitější jen práce. Čas tak lépe ubíhal a měsíc před Oskyho příletem jsem už měla docela pěkný pupík. Začala jsem kupovat výbavu a stěhovat nábytek, aby se vešla postýlka a skříň na dětské oblečení. Při stěhování jsem narazila na mámy deník. Večer jsem pak začala znovu číst.
Z deníku KGB
…Když jsem byla sama doma, přišel za mnou Jarda. Přemlouval mě, ať si Martina neberu, že my dva patříme k sobě. Řekla jsem mu, že za to může on, protože na něj není spoleh, ale hodil mě na postel a znásilnil mě…
…bála jsem se cokoli Martinovi říct, protože bych mu tak jen ublížila, ale Jarda přišel za týden znovu. Zase jsme se milovali, tentokrát mi to už bylo jedno. Než odešel, řekl, že stejně jednou Martina zabije…
…Jsem těhotná, s jistotou můžu říct, že to dítě bude Jardovo…
Panebože!!! Panebože!!! Panebože!!! Osky není můj bratranec, ale BRATR!!!!!! Začala jsem běhat beze smyslu po pokoji a nebyla schopna něco udělat, pochopit či uvažovat. Za chvíli jsem si lehla na postel a pak už si nic nepamatuju.
Probudila jsem se v nemocnici. Babi Bouchová mě držela za ruku a utěšovala mě.
„Už to bude dobrý. Jen si trochu omdlela. To se holt někdy stává, když ženská čeká dvojčata,“ řekla babi.
„Cože? Já že čekám dvojčata!?“ vytřeštila jsem oči.
Nechtěla jsem před porodem vědět, jestli to bude kluk nebo holka a tak jsem odmítla informace ze sono. Vyšetřující lékař mi k tomu sice něco říkal, ale já jsem ho naschvál neposlouchala. To však lékař v této nemocnici nevěděl a řekl vše babičce. Ta byla první, kdo se to dozvěděl. Jenže já ty děti nechci! Co když to budou dementi? Byla jsem v takovém stresu a neměla v dosahu nikoho, s kým bych si popovídala, že jsem se nakonec se vším babičce svěřila. Chodila po nemocničním pokoji a stále opakovala: „To je neštěstí.“ Nakonec si ke mně sedla a říkala, že ty děti za to nemůžou, a když už jsme je zplodili, tak by byl veliký hřích je zavrhovat. Všechno, co říkala, jsem věděla a bylo mi to jasné, jen jsem to potřebovala slyšet od někoho jiného. S Oskym jsem to probírat nechtěla a jen jsem se bála dalšího rozhovoru s Měsícem, až mu to vše oznámím.
Druhý den mě z nemocnice propustili, ale zakázali mi jít do práce. Teď už vím, že to budou holky. Babi se nabídla, že nějakou dobu bude u mě bydlet, abych tam nebyla sama, kdyby něco. Byla jsem za tu nabídku moc vděčná. Jednou přišel i Waldemar. Večeřeli jsme a on se přiznal, že to o Oskym věděl. Oskar se mu jednou svěřil, když byli na flámu. Jen netušil, že jsem Jardovou dcerou i já. Celý večer pak vyprávěl, jaké životní příběhy slyšel, že jsem pak byla i ráda, že mě nepotkalo něco daleko horšího. Než odešel, poprosila jsem oba, aby zatím nikomu nic neříkali a hlavně ani mámě, teda KGB. Oba mi to slíbili a tak jsme s babi sedli k nějakému filmu a ona mě u něj učila háčkovat. Trochu mě to uklidnilo. Mám ji moc ráda.
Hlasité předčítání
