11. Probuzení
„Podejte mi tampon, sakra ženská, co to vyvádíte?“ zaslechl jsem jakýsi hlas. Nic jsem necítil, jen usínánííí.
„Hezky papej, nebo se bude maminka zlobit,“ slyšel jsem hlas KGB, ale nemohl jsem otevřít oči a ani pohnout rukou. Bylo mi mdlo a přeci jsem byl rád, že slyším právě ji.
„Kdy by se měl probrat?“ zněl do ticha dutě hlas nějaké paní. Dál už nic nevím, jen že mě všechno bolelo.
„Martine, Boucho, safra Bouchale, tak už se probuď!“ Otevřel jsem oči a vedle mě stála KGB s Martinkou a mamka.
„No sláva, člověče, ty bys snad prospal půl roku. Nejsi přece medvěd.“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se nabíraje ztěžka dech, protože jsem si nemohl na nic vzpomenout.
„Někdo po tobě střílel,“ řekla mamka a vzala mě za ruku.
„Kde jsme a kolikátého je?“
„Neboj, jsme v nemocnici v Praze. Stalo se to předevčírem. Už máš za sebou tři operace a bude to dobrý.“
Všechno mě strašně bolelo, ale únava byla silnější. Zase jsem usnul.
Probudil jsem se ráno. Bylo šero a na nebi svítily hvězdy. Naproti v posteli ležel nějaký muž a sténal. Měl jsem strašnou žízeň a tak jsem hledal nějaký vypínač, abych si rozsvítil. Nahmatal jsem jakési tlačítko a zmáčknul, ale nic se nerozsvítilo. Co je to za nemocnici, když tady nic nefunguje? Už jsem chtěl začít volat, jenže tu se rozsvítilo malé světlo a vešla sestřička.
„Mám strašnou žízeň,“ zašeptal jsem a ona mi dala napít. Vypil jsem celou sklenici a chtěl jí říct o tom nefungujícím světle. Byla však rychlejší a ukázala mi to tlačítko se slovy: „Tady tímhle tlačítkem mě zavoláte, když budete něco potřebovat.“ Protřepala mi polštář a zeptala se, jestli ještě něco chci. Momentálně jsem nic nechtěl, jen spát. A opět jsem omdlel. V poledne mě probudila sestra a usmívala se.
„Máte návštěvu, tak se dejte do pucu.“ Tentokrát mi protřepala deku a navíc otřela vlhkým kapesníkem tvář. Za chvíli přišla mamka s Martinkou. Vyprávěla mi, co a jak se přihodilo. Ten muž, který po mě střílel, byl nějaký Mexičan, jenž dal všechno své zlato na sázku, že dopad vyvolá tsunami. Když sázku prohrál, počkal si, až budu sám a chtěl mě zastřelit. Jenže se mu tak klepaly ruce, že mě trefil do ramenního kloubu a tak mé tělesné funkce nepoškodil. Jen mám v rameni nový platinový kloub. Poprosil jsem ji, jestli by mi přinesla notebook s internetem, ale řekla, že už ho tu má sestra, která mi ho dá, kdykoli budu chtít. Ještě se zeptala, jestli mi nevadí ten muž, co leží naproti, ale řekl jsem, že si alespoň budu moci s někým povídat. KGB je prý už zase s Jožkou v Argentině, prý se tam něco zajímavého semlelo kolem antizlata a tak se omlouvá, ale přiletí až zítra. Když obě odešly, donesla mi sestřička oběd. Nebylo to jídlo, které bych si zrovna přál, ale měl jsem takový hlad, že jsem to vše snědl. Naštěstí mám pravou ruku normální. I když je fakt, že představa, že mě pěkná sestřička krmí, taky nebyla k zahození. Pak jsem nějakou chvíli komunikoval díky internetu s ředitelem Gold Lota. Byl rád, že mi je líp, ale chtěl, abych pracovní záležitosti ještě odložil, až budu fit. Odložil jsem notebook a zavřel oči.
Hlasité předčítání
