…
Myslím, že tehdy jsem také začal mít problémy se spaním. Druhý den ráno jsem se probudil absolutně zničený. Celou noc jsem nezamhouřil oka. Hruď mi svírala úzkost a stále mě budil jakýsi podivný šramot zpoza okna pokoje skrytý za zataženým závěsem. Zvláštní, neurčitý strach mi ale nedovolil vstát a podívat se ven – Podivné zvuky jsem připisoval nevlídnému počasí, které se od včerejšího večera stále ještě zhoršovalo.
To ráno mě napadlo, že budu muset omezit svou denní spotřebu kávy. Byl bych nerad, kdyby se takhle děsivě dlouhá noc měla ještě někdy opakovat. Hned poté jsem se ale vydal do kuchyně zapnout elektrický kávovar přednastavený rovnou na dvojitou dávku.
Až po první ranní kávě a doutníčku jsem lehce zmátořil a vydal se opět do práce. Už tehdy jsem čerstvě bydlel na Východním Předměstí u Starého Ghetta, přímo nad nonstopem U králíka, kde jsem tradičně završoval každý konec pracovního dne (pokud se mi tedy v práci podařilo skončit rozumě). Tehdy jsem ještě občas pil, ale i kávu tam mají slušnou (na nonstop), naštěstí pro mě i po jedenácti letech, a nově nařízený zákaz kouření se tam příliš nehrotí. Kancelář se nacházela na Severním Valu, kde původně prý pramenila říčka klikatící se tehdy údolím lesa, který se tu všude kdysi rozprostíral. Dnes tam stojí továrny a kanalizace, kterou vyplavují všechny toxické splašky přímo středem Města až do Moře. Nejrychlejší pěší cesta tedy vedla přímo skrze Staré Ghetto – Tou by šel ale jenom blázen! – Já tradičně jezdil nadzemkou, která jej bezpečně objížděla.
Ten den to ale bylo jinak.
Možná to byla náhoda, ale kvůli stále se zhoršujícímu počasí a blížící se sněhové bouři veškerá hromadná doprava toho dne kolabovala. Po půlhodině čekání na tramvaj jsem se tedy rozhodl jít pěšky. Samozřejmě, že to špinavé ghetto jsem stále měl v plánu řádně obejít, šel jsem ale bezprostředně po jeho okraji, v místech, kde se nebezpečně šikmě vykláněly vysoké, křivé, černé staré budovy minulého století takovým způsobem, že se jeden bál, aby se mu nesesypaly přímo na hlavu. V místech, kde náhodou bydlela i paní Müllerová se svou již zesnulou dcerou, jejíž adresu jsem si po včerejším neustálém pročítání stále téhož dokumentu snad nechtěně vštípil do paměti.
Když už jsem šel kolem, samozřejmě jsem se nemohl ubránit pokušení to místo navštívit. Třeba je zastihnu doma. Třeba mi paní Müllerová řekne něco, co ostatní vyšetřovatelé přehlédli. Třeba dívčin deník vnese více světla do tohoto případu. Třeba se mi ho podaří na vlastní pěst vyřešit a konečně se dostanu od toho prokletého papírování!
Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem stiskl zvonek.
Byla to stará, asi osmipatrová bytovka z tmavě rudých, kouřem začuzených cihel, které vypadaly jakoby jen ledabyle naházené na sebe, bez jakéhokoli ladu a skladu. Většina spodních oken byla buďto vymlácená, přelepená kartonem a páskou, anebo rovnou zazděná, či zabouchaná prkny. Ze spárů v cihlách byla lehce cítit spálená hniloba.
Byla to jedna z těch hezčích budov Starého Ghetta.
„Ano? Je to policie?“ zarachotilo náhle ze starého reproduktoru nad zvonkem. Jako by u něj paní Müllerová celý den stála a čekala mou návštěvu.
„Dobrý den, tady detektiv Viktor Wolfram, chtěl bych si s Vámi pohovořit o případu Vaší dcery Natálie…“
Dveře okamžitě bzučivě zaskučely a s cvaknutím se otevřel elektronický zámek, od kterého při tom zasvištěla malá jiskra. Trochu jsem zaváhal, ale vstoupil jsem dovnitř.
Stará křivá budova samozřejmě neměla výtah a paní Müllerová bydlela až v osmém patře. Plahočil jsem se tam po točitém dřevěném schodišti. Místy se prohýbalo, místy bylo popálené, popraskané, či hnijící a každý můj krok doprovázelo děsivým zaskřípáním starých dubových prken pod mýma nohama. Za studenými zdmi bylo slyšet nerytmické kapání vody, splachování, další skřípění a slabé pokřiky a tiché šeptání místního obyvatelstva.
Za doprovodu této kakofonie jsem se cítil, jako bych stoupal do sluje nějakého nevýslovného neštěstí.
Hlasité předčítání