…Jen taková kratší předmluva slovy toho ve stínu:
„Kdysi si přála přítele. Někoho, kdo by ji přijal takovou, jaká je. I kdyby to měl být strašlivý obr. A on přišel. Temný, obávaný… Zalíbili se sobě. A ona mu dala jméno – Ínemak. Ínemak Darkking, vládce Temnoviště, bytost špatné pověsti, krutý a děsivý ve své říši stínů. Ale v hloubi své temné duše touží po přátelství… po lásce. Přesto nikdy nikoho neudržel u sebe dlouho. A tak je nepochopitelné, proč právě ona s ním zůstává tak dlouhý čas.
Ve světě plném stínů, podivných bytostí, nebezpečných slibů, čarodějů a ztracených princezen se snaží rozluštit tajemství svého znamení – otisk v levé dlani od Bezejmenné, kterou pojmenovala Vička. Ale přátelství s Ínemakem ji poutá. Omezuje ji. A přece… zůstává. Proč? Proč se rozhodla právě pro něj?“
1.Normanova dcera
Když mě obr Ínemak přivedl do svého hradu v Temnovišti, byla jsem docela netrpělivá a chtěla po obrovi,aby mi povídal všechno to,co se stalo u Normana po tom,co jsem mu zmizela.když jsem byla s Normanem v zahradě k Silverovi. Obr však nebyl v dobré náladě. Ignoroval mé otázky, místo toho zněl podrážděně, jako by ho mé naléhání jen rozčilovalo.Ani mi nenutil pohár,jako vždycky,na posteli ležely ty protivný černý šaty,který mi na lodi u Morana spadly do moře,tak jsem se na to podivila a zeptala se ho:,,Jak to,že tu jsou ty šaty?“
Obr Ínemak se zlomyslně zašklebil,řekl:,,Donesl je Moran,tak se do nich převleč!“
Jeho tón mě naštval,tak jsem zamračeně odsekla: „Nepřevleču!“
Obr zařval, až se zdi otřásly: „Nebudu se tu s tebou hádat kvůli šatům!“
V tu chvíli přerušilo jeho hněv silné troubení od brány, které mě polekalo. Obr zafuněl a zařval: „Ohyné, jdi k bráně!“
Ale Ohyn nebyl nikde k nalezení, což jen přispělo k jeho frustraci.
Obr se obrátil na mě s hrozivým pohledem. „Než se vrátím, ať jsi v těch černých šatech!“
Když odešel, šla jsem k oknu. Temnota a mlha venku mě zneklidnily, zírala jsem do nich bez výsledku, hledajíc známky života. Zmožená rozmrzelostí jsem padla na postel, pohlcena myšlenkami na to, kde by mohl být Ohyn.
A pak se obr vrátil – nebyl sám. S ním přišla Normanova dcera, její přítomnost byla jako ostrý chlad mezi zdmi hradu. Obr ji usadil ke stolu a zavolal na posluhovače, aby přinesli pití.
Zeptala jsem se obra:„Kde je Ohyn?“
Obr, jehož výraz byl nyní naprosto nepřístupný, zavrčel: „Asi ještě v léčírně.“ Jeho slova mě přiměla vstát.Šla jsem k obrovi ke stolu a zeptala se udiveně:
„Proč je Ohyn v léčírně?“
Obr zavrčel:,,No proč asi?”
Chytl mě a posadil k sobě na klín, jeho temný pohled a tón neumožňoval další otázky,ukázal na Normanovu dceru a poručil: „Pozdrav svoji novou společnici!“
Normanova dcera se na mě zamračila: „Nestojím o její pozdrav!“
Obr zafuněl: „Budete si muset zvyknout jedna na druhou. A neopovažujte se mě rozčilovat!“
Rezavá princezna řekla obrovi:,,Prosím,můj pane!Propusť mého otce a nechtěj,abych tu musela být,když je tu ona!“
Hlasité předčítání
