Jako by dostal pohlavek. Ránu výbojem elektrického proudu. Probral se z mátožného sna. Zamrkal. Promnul si oči a rozhlédl se kolem sebe. Snad se potřeboval přesvědčit, že je skutečně stále na tom stejném místě. Vše bylo konečně tak jasné. Jednoduché. Prosté. Jak to mohl vypustit z hlavy? Jak mohl dovolit, aby to ztratil? Jak to, že byl schopen se tak chovat k tomu, koho hodlal vší silou opatrovat? Snad ještě není pozdě. Už se to nestane! Byl rozhodnut! Již se tak nikdy nezachová! Protože už nezapomene na tu chvilku, když držel v rukou svého nevinného bezbranného synka, jehož pravým ochráncem se rozhodl být. A pokud by snad někdy klopýtl, vybaví si ten obraz. Ano. A neztratí to, co synovi, a především sobě tehdy slíbil: Nikdy ti neublížím, vždy ti pomůžu, tenhle život je tvůj a já ti ho pomohu naplnit. Děti dosud mlčky s napnutím stojící uvolnily sevření zrcadel a chodec byl propuštěn. Mohl vykročit. Jdi. Zpět na cestu. Snad už se nesetkáme. Nemějte obavy. Již to neztratí. Nic z toho, co zde díky nim znovu nalezl.
Hlasité předčítání
