(Přichází opravář Karel, nese květiny.)
Karel: „Dobrý den, je tu prosím ta krásná paní?“
Anna: „Krásná? Naštěstí ne. Jenom ta chytrá.“
Karel: „Promiňte, nepředstavil jsem se, jsem Karel Strnad. Vy jste snad sestra?“
Anna: „Pane bože! Tak je to tady. Strnad! On se nestydí přijít za denního světla. Jestli se táta dozví, že je tu můj táta, tak mámu zabije. Jeho a mě preventivně taky. Jediný, kdo ten masakr přežije, bude teta Běta a ta si to jako jediná nezasouloží. Hihi. Pardon, nezaslouží.“
Karel: „Omlouvám se, ale neodpověděla jste mi na otázku.
Anna: „Neomlouvejte se, souložila jsem já.“
Karel: „ Ó. Nerad bych se vnutil do jiného domu, i když musím přiznat, že po setkání s vámi, bych nebyl z takového omylu smutný.“
Anna: „Je vlezlej.“
Karel: „Máte v sobě něco neodolatelného. Jste jako Venuše.“
Anna: „Je milej.“
Karel: „Mohl bych si přičichnout k vašemu parfému?“
Anna: „Je vynalézavej.“
Karel: „Přiznám se, že bylo ode mne trestuhodné, ptát se, zdali je tu ta krásná paní, když jste tu vy. Mohl bych ohmatat vaši auru?“
Anna: „Tak dost! Nehmatat! Kdo jste, co jste, proč jste!“
Karel: „Jak jsem již říkal, Karel Strnad, jméno mé. Starám se sice o spokojenost našich zákazníků, ale našimi zákazníky jsou potenciálně všichni, kteří potřebují naše služby.“
Anna: „Gigolo!“
Karel: „Říkejte mi, jak chcete, krásná paní, ale dovolte mi, abych vám dal,“ (Přichází Běta.) „jednu radu. Nepleťte chlapům hlavy. Tady je ta, jež rozvodnila mou řeku lásky.“ (Dává Bětě květiny.)
Anna: „No ne, to je poprvé v životě, když vidím tetu mlčet. Co s člověkem udělá láska. Na Strakapouda si budu muset dát pozor. Je to asi pěkně přelétavý ptáček.“
Běta: „Pane Karel, jste ten nejlepší opravář duší na světě. Aničko, mohla bys nás prosím tě nechat na chvíli o samotě? Musím se s panem Datlem vyrovnat za poskytnutou službu.“ (Přichází Jaroslav a obchází všechny přítomné, s otázkou, jestli neví, kde má zuby.)
Karel: „Ale to nespěchá madam.“
Anna: „Tak teď už opravdu nevím, jestli je to gigolo, nebo psychiatr, nebo ornitolog. Ať je to tak, nebo tak, měla bych zavolat mamku. Jestli to táhne s oběma a zkouší to i na mě, tak to bude asi fakticky můj táta.“ (Anna odchází.)
Karel: „Bětuško, musím se vám s něčím svěřit.“
Běta: „Já také. Miluji vás.“
Jaroslav: „Bětuško, musím se ti s něčím svěřit.“
Běta: „Promiň, ale teď se mi to nehodí.“
Karel: „To je nemilé. Kdy se vám to bude hodit? Já mám totiž vadu.“
Běta: „Vy se mi hodíte, on se mi nehodí. Já mám vad. Kdybych je měla spočítat, tak mi nestačí kalkulačka. To jako jeden pacient. Že jako nic nevidí. Pane doktore, ty brýle, co jste mi předepsal, nejsou k ničemu. Dochtor ho prohlédnul a povídá, pane ty brýle, se nosí na očích a ne na čele.“
Jaroslav: „A víte, že je to možná lepší, že nic neslyším?“
Běta: „Jaroslave, mohl bys nás nechat chvíli o samotě?“
Jaroslav: „Co říkáš? Já nic neslyším.“ (Běta mu zařve do ucha a on začne slyšet.)
Jaroslav: „Já opět slyším. Hurá! Bětinko, udělala jsi mi radost. Co ty na to, že opět slyším? Ne, nic neříkej. Já slyším!“ (Odchází.)
Hlasité předčítání