Povídka

Vodní hladina
Četba díla zabere cca 25 min.

„Roupy neroupy…, a vůbec nebydlím někde ve skalách, jak se vy domníváte. Vaše domněnky nejsou skutečně nic jiného než vaše domněnky. Jsou to konstrukce, které si vy sám sestavujete z povrchních dojmů, které mylně vydáváte za fakta. Tak na příklad uvádíte, že se flákám. Ale totéž by každý, kdo vidí vás, stejně jako jsem vás viděl já, mohl říct o vás. Že se flákáte. Bloumáte po břehu a obhlížíte vodu. Tomu říkáte práce? Jo?“

„Vy stále zamlžujete, o čem je řeč. Já vám tvrdím a budu tvrdit, že ulovit rybu je mnohem obtížnější než vymyslet, že někde na dně je pravda. No,“ plácl se do čela, „napadlo by někoho, že na dně něco takového leží?“

„Pravda v hlubinách je jen příměr pro hluboké a obtížné zkoumání,“ namítl jsem.

„To vůbec není jen tak,“ pokračoval zaujatě, „vy si myslíte, že to tam jen tak hodíte a ryba blbá hnedka připlave a skočí vám na to. Kdepak! Ani ťuk! K tomu musíte něco vědět, nasbírat zkušenosti, vypravit se k vodě v příhodný čas nahodit do správného místa, a hlavně stále trpělivě čekat. A ten úspěch přijít musí! Rozumíte mi?“

„Jakpak by ne!“ zvolal jsem, protože teď jsem mu skutečně rozuměl. Mířil stejně jako já do prázdna. Chodil, lovil, chytil. Má zážitek, může ukázat fotografii, může popsat, jak se to seběhlo. Dát to do souvislostí. A pak? Všechno se rozplyne do prázdna. Žijeme, chodíme, spíme, umřeme. Zůstávají věci, které nás připomínají, zůstávají fotografie, které blednou, zůstávají příhody, které se k nám vážou. Kámen, když padne do vody, udělá kola a klesá, padá volným pádem a za okamžik je u dna. Někdo jej vyzvedl z nějaké hromady nebo z prachu cesty, napřáhl se a hodil. Jsme vrženi do života a na vodní hladině se dělají kola. Je to jen okamžik v nekonečném bezbřehém moři času, v nekonečných prostorách vesmíru. Miliony milionů takových okamžiků. Miliony milionů světelných let. Světlo letí rychlostí tři sta tisíc kilometrů za vteřinu. Jaká vzdálenost je to za minutu, za hodinu, za den, za rok, za sto roků? To konce nemá. Je svět podvodní a vzduch, který dýcháme, svět náš vezdejší. A neuveď nás v pokušení. Je něco, co je nepoznatelné. Marnost nad marnost. Všechny řeky tečou do moře a moře se nepřeplní, všechny věci jsou tak únavné, že se to ani vypovědět nedá. Jsme jen malé částice věčného koloběhu.

A tak je to všechno i pravda. Anebo není?

Je dopsáno, notes zavíráme.

Odložíme pero.

Začíná svítat.

Vstaneme od stolu a otevřeme okno dokořán, plnými doušky vdechujeme svěží jarní vzduch od vody. Žijeme tu a otevírá se nám nádherný výhled na jezero. Vodní hladina je klidná, hladká a leskne se jako zrcadlo.

 

 

O autorovi

Slavan

Slavan

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Jak se ti to líbilo?

☆ Nehodnoceno ☆
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
  A nakonec se tak i stalo. Kromě těch několika málo minut jsem si pak už nikdy nepomyslel, ...
Kec mi lačni „Juj, ta ja mi ci hutorila, že kebi ši ňebul pažravi, jak tvoja mac, mohol ši buc t...
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
K cíli  vede více cest ...
Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k...
Do střešního okna v podkroví začal svítit měsíc,blíží se úplněk,ta záře osvítila celý po...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Vstoupil do místnosti, která byla zároveň nekonečná i příliš malá. Na stěnách blikaly obrazov...
Vosa
Jisté rozpory... „Chatu ti nedám, na to zapomeň, půlka patří mně,“ řekla na odchodu. Sledoval...
Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Hotch řídil a já seděla vedle něho. Reid totiž byl rychlejší a sedl si dozadu. Chvíli jsme jeli ...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
Vosa
Jisté rozpory... „Chatu ti nedám, na to zapomeň, půlka patří mně,“ řekla na odchodu. Sledoval...
Zpátky u Děsmana Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno st...
  Bylo mi asi čtrnáct nebo patnáct. Jezdil jsem tehdy každé léto na tábory. A taky pak býva...
Déšť bubnoval na sklo okna, kapky stékaly v nepravidelných proudech a tvořily na skle chaotickou s...
Z pohledu Teressy:   Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a ...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Podívala jsem se taky na Hotche, protože mi došlo, že Reid se na Hotche podíval, že ví, o koho jde...
  Se stromy si hrál jemný vítr. Z kašny proudila voda střídajíc jedny a druhé proudy. Na...
1. Ve skrýši u Děsmana Seděla jsem znovu u Děsmana v jeho stáré zaprášené skrýši.Vzduch byl ...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah není k dispozici.

Číst od začátku?

×

Vyberte stránku