Najednou u mě zasyčel:,,Ty víš, že nemůžu, máme přeci zákaz!”
Otočila jsem se a objala ho, zaprosila jsem:,,Ohy prosím, vezmi mě odsud!”
Ohyn mě taky objal, ale pak si těžce povzdechl:
,,Vždyť říkám! Nemůžu…vážně ne! I kdybych chtěl! Pochop to!”
Ukázal na krále Silvera, který seděl pořád u stolu a vesele se tam bavil…
Koukni na Silvera! I on má zákaz a dodrží ho, neohrožuje mě! Ale ty pořád…!”
Rozbrečela jsem se. Ohyn to nevydržel a vzal mě s ohnivé oslavy pryč. Do věže. Naštvaně mě uložil a řekl:
,,Nemůžu tu s tebou zůstat!”
Zatahala jsem Ohyna za ruku a řekla:
,,Ale jo, můžeš, prosím, Ínemak se už opil s Moranem!”
Ohyn chtěl něco říct, když se tu najednou objevil ten hrozný Marmond!
–Přistiženi Marmondem–
Ohyn se Marmonda lekl a rychle zmizel pryč. Bylo mi to líto a Marmond se na to škodolibě zasmál:
,,Tady někdo porušuje zákaz! Za to tě pán zavře do nepropustné truhle!”
Tak jsem na Marmonda vykřikla:
,,Ale nezavře! Ty mu to neřekneš!”
Marmond se ušklíbl: ,,Na to jsem ti najednou dobrý, abych ti kryl záda, co?”
Marmond na mě zakroutil hlavou a povzdechl:
,,Jsem hnusný práskač, vyžívám se v tom, když na tebe můžu pánovi žalovat, co jsi kde zas vyvedla! Aspoň mám důvod jít teď hned s tebou přímo k němu!”
Marmond mě chytl, ani jsem nestačila protestovat. Najednou se i se mnou objevil před dřímajícím obrem, který usínal s pohárem v ruce u velkého stolu na svém slavnostním trůnu. Marmond ho probral a ukázal na mě, zahučel:
,, Můj pane! Byla ve věži! S Ohynem!”
Ínemak unaveně zavrčel:
,,Tak ji odnes domů…!”
Zaklonil hlavu a zavřel oči. Pak se ale rychle probral, zamračil se na mě i na Marmonda:
,,Vezmi ji k sobě a hlídej ji, pak se s tebou vyrovnám!”
Marmond se uklonil:,,Jak si pán přeje!”
Moran se na to moc netvářil, řekl obrovi:,,… Bych ji raději měl tady na očích!”
Marmond se na něho zašklebil:
,,Vaše oči už selhaly! Já ji uhlídám mnohem líp!”
Norman se probral a postavil, hrozivě na Marmonda zabručel:
,,Takovou ti látnu po té dyni…”
Ale hned na to se zřítil pod stůl. Bylo to legrační, Moran pak za pomocí posluhovačů zvedali opilého Normana a odváděli domů. Marmond tam pořád i se mnou zůstával stát u dřímajícího obra. Nevím, na co tam vlastně čekal? Snad že ho Ínemak posadí k sobě? Toho se ale nedočkal, zadíval se na starého věštce, zamračil se a raději se mnou zmizel pryč.