Obr se zatvářil hrozivě, zavrčel:
„To ne! Potřebuju tam v klidu něco probrat. Ty bys mě jen rušila!”
„Ale nerušila!” zaprosila jsem a dodala šeptem: „Nenechávej mě tu samotnou… jinak se mi probudí znamení!”
Obr se zamračil, až to ve mně hrklo.
„Na to ani nemysli! A nevyhrožuj! Buď ráda, že jsi se mnou na lodi, a ne v truhle nebo s Marmondem!”
Povzdechla jsem si a sklopila hlavu:
„Pirátka říkala, že si pro mě přijde Smrt… nechci tu umřít sama!”
Ínemak se na to zachechtal, i když se snažil tvářit vážně:
„Marmondovi nevěříš a staré chlastem vyžrané bábině věříš všechno? To myslíš vážně?”
„Jo!” špitla jsem. „Bojím se tu…”
Obr zafuněl, ale nakonec povolil:
„Dobře. Ale nahoře se do ničeho nepleť, neopovažuj se koukat po Moranovi ani po nikom jiným. Žádný barevný cukr, žádná lázeň, žádný hlouposti. Budeš nenápadná a zticha, jasný?”
Rychle jsem to všechno odkývala. A tak mě konečně vzal zpět na palubu.
Bylo tam veselo – Norman drnkal na kytaru, rudohlavky tancovaly a stoly se prohýbaly pod jídlem i pitím. Jenže můj pohled padl na tu děsivou ženu, co přišla s věštcem. Stála u zábradlí, potáhla z dýmky a její kouř se točil do temné noci.
Věštec se poklonil obrovi:
„Pane, mohl bys dovolit, aby se moje matka blíže seznámila s tvojí společnicí?”
„Ne,” zavrčel Ínemak. „Nemohl. Zůstane tu u mě.”
„Nemusíš se obávat,” řekl věštec pokorně. „Jen by se chtěla dotknout jejího znamení.”
Obrova tvář potemněla.
„To ani náhodou! Ještě by se jí zase aktivovalo. Nikdo se k ní nesmí přiblížit – a už vůbec ne k jejímu znamení!”
„Ale Marmondovi jsi to dovolil,” odvážil se věštec připomenout.
Ínemak vybuchl:
„Marmond je jediný, kdo dokáže znamení uspat! A když není poblíž, musí zůstat v bezpečí. Možná byla chyba ji vůbec brát sebou!”
Vstal, popadl mě za paži a odtáhl pryč. V kajutě mě přirazil k posteli, těžce dosedl vedle a zabručel:
„Vidíš? Jen tady jsi v bezpečí.”
7. Děsivý sen a stín u mě
Když mě obr uspal, měla jsem moc strašný sen. Ta žena – tak strašidelná, co vypadá jako smrt – mě v něm popadla za ruku, zakousla se mi do dlaně a vysála ze mě všechno. Znamení,život i moji podobu. Najednou jsem se rozpadla v prach a ona… se proměnila ve mne. Stála tam a z její scvrklé pusy se šklebil můj vlastní úsměv.
„Ínemaku, pomoc!”
Vykřikla jsem ze sna a rozbrečela se, třásla se a nemohla ani dýchat. Ale obr tu nebyl, nepřišel…
Hlasité předčítání