Obr zařval:
„Co tu vůbec dělá? Neposlal jsem ji s Marmondem pryč?”
Ohyn se za mě postavil:
„Chtěla to slyšet přímo od tebe.”
Ínemak mě popadl do svých tvrdých rukou a zahučel temně:
„Za trest tě zavřu do nepropustné truhly! Když tě nedokáže uhlídat ani ten neschopa Marmond, abys nechodila za Ohynem… tohle je tvůj konec!”
Rychle jsem vykřikla:,,Ínemaku prosím! I Marmond tě prosí, aby ses už na nás nezlobil!”
Ale Ínemak i se mnou v náručí naštvaně dupal dál do temného sklepení…
4. Nepropustná truhla
Ínemak mě nesl do své nejvzácnější komnaty – té, kde hromadí své poklady. Dveře byly tak těžké, že jejich křikavé otevření rozechvělo celé zdi. Uvnitř to vypadalo jako jeskyně, do níž někdo vysypal celé království – truhly se zlatem, zbraně se zakrvácenými čepeli, drahokamy, které házely rudé a fialové odlesky na kamenné klenby. Vzduch tu byl těžký, páchl starým železem, vlhkostí a ohněm.
Vedl mě až dozadu, kde o zeď spočívala velká železná truhla – nepropustná, zapečetěná, připomínající rakev. Černý kov byl popraskaný a místy pokrytý rzí se zvláštními znaky. Odtud se linul pach prachu a dávno zapomenuté magie.
„Nezavírej mě do truhly! Ínemaku, prosím!” vzlykla jsem.
Obr mě nešetrně hodil na chladnou podlahu před zapečetěnou truhlu .Jeho hlas zahučel:
„A co teda s tebou mám?”
Když jsem ze sebe dostala:
,,No přeci vzít mě sebou na cestu…”
Napomenul mě:
,,Na to zapomeň! Naštvalas mě a nezasloužíš si mou společnost!
Tak jsem fňukla: ,,Ale jo! Zasloužím…”
Ínemak na mě zvedl obočí: ,,A koho zavřu do truhle,hm?”
Pohla jsem ramenem a špitla:,,Nikoho!”
Obr zafuněl:,,Někoho tam zavřít musím, už je dlouho prázdná, když tam nezavřu tebe, tak vyber koho jiného?”
,,Tak jsem řekla:,,Se tam zavři sám, když ti vadí,že je ta hrozná truhla prázdná!”
Obr zařval:,,Co žé?!”
Začala jsem se smát a Ínemak na mě zakroutil hlavou:,,Ty!…. já tě tam ale vážně zavřu a hotovo!”
Ozvěna jeho řevu rozpraskala pavoučí síť ve stropě.
Pak sáhl po truhle a se svazkem podivných klíčů, zápasil s otevíracími zámky – ale všechny se neotevřely, byly zaseklý. Obr zuřil. Třískal do víka, mlátil pěstmi, až se železo ohýbalo. Nakonec celou truhlu popadl a mrštil s ní o zem. Podlaha pukla, dlaždice létaly jako střepy a prach se mi lepil na tvář. Truhla praskla – ale neotevřela se.
To byla moje šance. Rozběhla jsem se pryč, srdce mi tlouklo v uších jako buben. Utíkala jsem temnými chodbami, světlo loučí tančilo po stěnách a vrhalo stíny, které mě chtěly chytit. Stráže u brány mě sevřely, ale vysmekla jsem se jim, jako by mě vedla sama panika.
Hlasité předčítání