Sarta by v životě nenapadlo, že se na Goronův návrat bude těšit. To že byl jeho podřízeným, sice nebylo příjemné, ale dokud byl jeho osobní poskok, nikdo jiný si na něj nedovoloval. Jak albín odjel, podmínky se pro Sarta ještě zhoršily. To, co musel dělat pro Gorona, teď dělal několikrát.
„Mladej, dones tohle, podej tamto.“
„Kde si tak dlouho?“
„Vytři tady podlahu, až skončíš. A snaž se!“
„Hej mladej! Mám pro tebe úkol.“ Nedart, starší trpaslík s prošedivělým krátkým plnovousem, mastnými prořídlými vlasy a obřím břichem měl také mohutné silné paže a s úkolem vždycky hrozil pěstí, aby bylo jasné, co neuposlechnutí znamená. „Jdi chodbou mezi obchodem a skladištěm, druhý dveře vpravo. Z police mi doneseš dvě lahve medoviny. Jasný?“ Sart Věděl, že to by dělat neměl. Šlo o krádež zboží, která by byla na něj, Nedart by všechno popřel a ten neznámý a cizí, kterému by nikdo nevěři, by tu byl chudý sirotek. Tohle bylo už vážně příliš.
„Tak slyšíš mě zmetku?!“
„Ne. Dojdi si tam sám.“
„Cos to řek, ty mrňavej bastarde? Myslíš si, že vylezeš odněkud z díry v dolech a budeš mi jen tak odporovat?“ Při těch slovech šel tlustý trpaslík k Sartovi a rudnul vzteky. Naštěstí sám nechtěl svědky, další z tlupy by to mohli prásknout ve snaze Fargotovi podlézat. Sart díky tomu nečelil přesile. Snížil postoj, jak to viděl u Arnových cvičenců. Když se po něm Nedart ohnal zleva, stihnul uskočit. To už tlusťoch přidával druhou ruku a strčil do Sarta, aby mu narušil rovnováhu. Díky okoukanému postoji náraz těžké váhy jakž takž ustál, odkročil dozadu a chytl Nedarta za paže, aby si ho držel od těla. V zápase měl značnou váhovou nevýhodu. Doufal ale, že špehování výcviku mu pomůže. Už dřív si okoukaný chvat vyzkoušel na jednom výrostkovi ze sirotčince. Ze stejné pozice rukou nemohl s protivníkem příliš hnout. Prudce sjel po jeho pravé paži rukou na Nedartovo zápěstí a na té straně s krokem šikmo vpřed zatlačil dolů. Díky vzniklé páce tak soupeřovu levačku stlačil k jeho tělu, a jak přikročil vedle něj, bokem udeřil vší silou a vahou pod bok soupeře. Levou rukou stále držel vršek jeho těla, ale spodek mu tím podrazil a tak nedardovo těžké tělo přepadlo přes Sartův bok na zem. Dopadl nejdřív na rameno a praštil se i do hlavy, pak se rozplácl na záda a vyrazil si dech. Sart vítězství potvrdil rychlou ranou pěstí a pak stejně rychle odešel. Ozvalo se zachechtání třetího hlasu. Někdo je viděl.
Následující dva dny se skladištěm málem plížil. Tušil, že tímhle jeho potíže spíše začínají. Vyhýbal se, komu mohl a hlavně se vyhýbal Nedartovi. Dobrá zpráva byla, že ho teď trochu nechávali být. Sartovi to přišlo, jako ticho před bouří. Pokaždé když procházel kolem Fargotových mužů, cítil pohledy, nedůvěru a napětí. V noci se pak dobře ujišťoval, že zamkl dveře svojí cimry a dlouho pak zíral do tmavého kamenného stropu. Zíral do tmy a přemýšlel. Má to, po čem toužil, odešel ze sirotčince. Může jít, kam se mu zlíbí. Teoreticky. Jeho svobodu trochu kazí prázdný měšec a to, že od chvíle, kdy se vrátí Goron, nemá kde spát a co jíst. Ve skladišti už pro něj práce nebude. Sice nevlídnou společnost téhle bandy mile rád opustí, ale netušil, kam půjde dál. V příbězích byla svoboda k hrdinům mnohem vlídnější a válečníci sváděli napínavé souboje, stavěli se nepřátelům čelem a objevovali svět. Sart, ač chtěl být válečník, se zatím víc plížil, uhýbal a se svými nepřáteli byl nucen pracovat ve stejných síních. Přesto zjistil, že se při některých myšlenkách usmívá. Nelitoval, že odešel. A přinejmenším ho těšilo, že se ubránil Nedardovi. Nebylo to žádné velké vítězství z legend, nedělalo z něho hrdinu, ale nebyl to vůbec špatný pocit.
Hlasité předčítání