Sirotek z Měděného dolu

DobrodružstvíFantasy

⏱️ Doba čtení: cca 27 minut

A tak jako dva bratři, žilo i město svým životem. Kruhové náměstí s pěti patry ochozů dílen a obchůdků znělo hlasy, údery kladiv a tichým syčením lávy dole vprostřed kruhu. Kouř stoupal k odvětrávacím šachtám nahoře v mohutné kopuli. Na východ se z náměstí oddělovala široká chodba k radnici, kde zadumaně seděla Rada nad sestavováním Tornského podílu na rozpočtu Hradby. Na severu v dolech znavení horníci hlasitě večeřeli. Živit takové město nebylo jednoduché. Elfové i trpaslíci za svou dlouhověkost platili náročnou výživou, s množstvím živin, bez nichž se dokázali chvíli obejít, ale dlouhodobé vystavení lidskému jídlu znamenalo pro jejich tělo strádání a postupně slábli. To byl také jeden z důvodů, proč se málokdy a jen neochotně angažovali do záležitostí světa mimo svou domovinu. Zatímco elfové jedli jídlo bohaté na vitamíny, jen to nejkvalitnější a nejčerstvější a valnou většinu potravin vyhazovali jako nedostačující, trpaslíci se soustředili spíše na kvantitu než kvalitu. Dlouhá staletí v podzemí a horách je adaptovala k přežívání o nuzné potravě a snášení strádání. Pokud tedy měli jídla dost, prospívali a žili dlouho. Vzájemné návštěvy trpaslíků a elfů v jejich domovinách nebyly časté ani dlouhé i z toho důvodu, že trpaslíci u elfů trpěli hladem a elfové u trpaslíků nechutenstvím. A pokud vám elf nabídl jídlo, byly jen dvě možnosti. Buď to byla velká čest, nebo se zbavoval toho, co by sám do úst nestrčil. Horníci večeřeli v jídelní síni, kde vařili a drhli hrnce sirotci, převážně po jejich kamarádech z dolů. Jeden z těchto sirotků, mladý Sart, už spěšně odvedl svou práci a běžel tajně sledovat výcvik městské stráže u kasáren na západě. Správkyně sirotčince Hydala neviděla ráda, když se plížil za runami zdobenými sloupy vojenské síně, ale Sart, sirotek z Měděného dolu, nechtěl být kuchařem. Měl svalnaté, na trpaslíka mrštné tělo, neváhal se rvát a při porcování masa v kuchyni viděl před sebou spíš nepřátele než skopové. Chtěl být válečníkem a s řeznickou sekerou z kuchyně potají máchal v každém nestřeženém okamžiku. Schovávání mu stěžovala ryšavá hlava a cop na bradě, ale stíny sloupů, vytesaných do skály, zase výborně spolupracovaly. Od kamene se odrážely rychlé těžké kroky budoucích Tornských stráží, funění a hekání, nárazy zbraní a křik Arna Zjizveného. “Neútočí paže, ale celý trpaslík! Rotace trupu, odraz zadní nohy! Bjorne, nejdřív zbraň, pak tělo, jinak vběhneš soupeři do rány. A k čemu máš ten štít, když ho v útoku necháš za zády?!” Každou výtku následovalo názorné a bolestivé předvedení, co a proč bylo špatně. Každá obdržená rána, ale za kus Arnových zkušeností stála. Byl starým a uznávaným bojovníkem, vlastnil i palici vyráběnou technikou znějícího kovu. Kov zbraně se v pohybu a při nárazu rozeznívá a chvěje. Kovářští mistři dlouhověkých ras znají tajemství toho, jak tyto vibrace zesilovat a soustředit do úderu, který pak má znásobenou sílu. Zbraně jsou z tenounkých vrstviček několika materiálů, a jak jeden proplétá druhý, vytváří dlouze a pečlivě spočítané trojrozměrné vzorce, navazující na vlastnosti jednotlivých kovů a zesilující rezonanci. Výroba trvá i více než dva roky a pokud se kterýkoli krok pokazí, je výsledkem jen “obyčejná zbraň”. Pokud ale každý dílek skládanky zapadne na své místo, zbraň je skutečně mocná. Tak mocná, že jen ti nejzkušenější bojovníci s léty vytříbeným citem pro zbraň a její kinetiku, dokáží energii úderu a zpětný ráz zkrotit ke svému prospěchu. Jinak je zbraň smrtelně nebezpečná spíše tomu, kdo ji špatně použije. Jen několik lidí to zvládlo za svůj krátký život a i mezi trpaslíky a elfy se tímto uměním pyšní jen ti nejlepší ze starých a zkušených. Každá rasa má svůj vlastní způsob, trpasličí zbraně hřmějí temným hučením, elfí zpívají ostrou zvonivou melodii. Energie úderů, uvolněná při nárazu, zbraň zahřívá a jak se kumuluje, každý úder je silnější a silnější až do chvíle, kdy je majitel schopen rozpálenou zbraň zvládnout. Podle legend pak kov zbraně žhne ohnivou září a rozpaluje se až doběla. Arn byl součástí legend. Když Tornská stráž pomáhala Severnímu klanu dobývat jejich pevnost, které se lstí zmocnila horda skřetů, probojoval se až k velké kamenné hlavní bráně. Jeho palice vydávala bíle nažloutlou záři a Arn bránu jediným mocným úderem rozrazil. Při úderu se uvolnila mohutná tlaková vlna, která Arna mrštila daleko vzad a úlomky brány prorazily jeho zbroj i přilbu. Od toho dne, nese Arn přízvisko Zjizvený. Koran Mrazohlas zase za dob války s krolly, jenž v sobě díky svému divokému původu měli část démona a s léty se jí učily probouzet a využívat, bránil Podhorský hrad na jihu. Krollí horda už běžela nad propastí po mostě do velké věže, v čele se svým hrozivým náčelníkem. Most držely dva mohutné řetězy, ale byly přiliš daleko, aby je Koran dokázal rozbít, strhl proto ze zdi šavli elfích mistrů, kterou na důkaz spojenectví s elfy proti krollům vyměnil za stejně mistrovskou trpasličí sekeru. Několika prudkými přesnými máchnutími čepel rozezněl až na úroveň, kdy moc zbraně zraňovala rychlostí seku paži nositele. Pak vší silou sekl do vzduchu proti řetězům. Zbraň zvonivě zakvílela a řetězy byly i na dálku rozetnuty. Krollí horda tak přišla v propasti pod mostem o svého náčelníka a jeho nejsilnější bojovníky a tak se odtáhla domů porvat o post nového vůdce. Zesláblí boji mezi sebou pak krolli přijali příměří a stáhli se hluboko do svého území. Koran se svou paží potrhanou a ochrnutou po onom seku odjel mezi elfy, kde mu ji nejlepší léčitelé hojily šest let. Tak zněly příběhy.