Jmenoval se Evelína a byl to jeden z prstenů, které roku 1341 nechal vyrobit Karel IV u pražského zlatníka k osobním příležitostným potřebám. Byl celý zlatý, s velkým červeným rubínem. Na okrajích se kroutily lístečky, které držely kámen. Pokud se mi doneslo, tak všechny ostatní prsteny stejné série se do dnešní doby nedochovaly.
Zlatník Valentýn bydlel na hlavní třídě. Před několika lety si vzal mladou krásnou dceru majitele několika nemovitostí v centru Prahy, pannu Sabinu. Doufal, že mu budoucí tchán poskytne jeden dům v centru města, aby v něm mohl provozovat svou zlatnickou živnost. Tchán byl však příliš lakomý a nehodlal Valentýnovi dát k dispozici žádný obchod na výhodném místě. Znechucený zlatník se nakonec zadlužil a odkoupil dům po jedné bohaté vdově. Svou ženu začal brát jako přítěž a čím dál víc ji nenáviděl. Každý večer uléhal do lože vzteklý a po vykonání manželských povinností se opil. S železnou pravidelností ženu poté zbil. Sabina se svěřila o svém trápení mladší sestře Luise, která jim ale jejich majetek záviděla, protože se provdala za chudšího řemeslníka. Poradila Sabině, aby všechnu lihovinu, kterou najde, nalila do kanálu. Sabina nelenila a vše provedla tak, jak jí sestra řekla. Luisa počkala, až její sestra odejde z domu a lihoviny v kanálu zapálila. O střechu nad hlavou přišlo při požáru asi deset obyvatel staré Prahy, neboť byl zničen nejen dům zlatníka, ale i další dvě budovy. Sestra Sabiny nestačila po svém podlém činu utéct a upekla se v hořícím domě. Luisa, s pocitem provinění si podřezala žíly a nešťastného zlatníka dal jeho tchán ubodat nájemnými vrahy.
Zdá se vám jméno Evelína pro prsten podivné? Je to tím, že panovník Karel toužil obdarovat jakousi šlechtičnu stejného jména. Poslal krabici s dopisem a prstenem do germánské Mohuče své milované. O slečně Evelíně nikdo nikdy neslyšel, jelikož lásky mocných bývají často utajené.
Prsten Evelína nebyl však nikdy doručen. Králův posel byl na cestě v oblasti Spessartu přepaden bandity a Evelínu vlastnil poté pět let loupežník Schwarz Reiner, zvaný Krutý Kabát. Nosil totiž po celý rok těžký kabát, pod který schovával nejen všechny své lupy, ale i zbraně, jídlo a hlavně špínu. Kabát se nemyl a jeho upachtěné ruce věčně čpěly krví. Nebylo dne, aby někoho neoloupil, nebo při vidině dobrého lupu i nezabil.
V roce 1347 byl Krutý Kabát zajat a odsouzen k trestu odnětí obou paží. Když exekuci na nádvoří provedli, bezruký Kabát prosil, aby ho raději zabili a sprostými výroky urážel panstvo. Za tyto urážky dostal další trest a bezrukého loupežníka pověsili v kleci před branami města na výstrahu ostatním. V tlačenici přihlížejících se pod popraviště připlazil malý chlapec a z ruky, která se válela pod špalkem, sundal nepozorovaně Evelínu.
Loupežník Krutý Kabát zatím visel v sedmimetrové výšce, aby mu nikdo nemohl podat ani doušek vody. Za pár týdnů se v kleci choulila jen hromada kostí a špinavý kabát.
Onen malý sirotek se jmenoval Christian. Otec mu zahynul při jakési potyčce a matka zemřela na mor. Christian byl velmi nadaný. Překrásně maloval a ze starého padlého dubu si pro radost vyřezal ozdobnou lavičku. Páter z Neumünsterské univerzity přislíbil, že jej vezme na podzim na studia, ale do té doby se musel Christian potloukat po ulici a žebráním, či krádežemi si vylepšovat těžký úděl sirotka.

⭐⭐⭐⭐⭐ NÁPAD Krásný historický koncept o putování prstenu skrz časy od období Karla IV. Originální myšlenka propojit reálné historické postavy a události s osudkem kouzelného artefaktu vytváří fascinující vypravěčský rámec. Koncept je skutečně inovativní a tvůrčí. ⭐⭐⭐⭐ ATMOSFÉRA Dobrá historická atmosféra s autentickými detaily. Nálada je převážně napínavá a nostalgická, ale místy se zdá být formulaická. Autorovi se daří vytvářet atmosféru jednotlivých období, ale některé přechody mezi časovými úseky jsou stereotypní. Historické pozadí je solidní. ⭐⭐⭐⭐ PROVEDENÍ Hladké vypravování s jasnou strukturou a logickým sledem událostí. Psaní je technicky kvalitní s viditelným historickým výzkumem. Občas jsou pasáže příliš dlouhé a… Číst vice »