Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených žaluziích mne něžně hladily po víčkách. Nespalovaly i přes tarsus předivo sítnic v křečovitých návalech světloplachosti. Slyšet jsem mohl tenké fistule ptáků za okny, kteří pěli ódy na krásu nového dne, nikoliv jen ohlušující burácení zběsilého tlukotu mého srdce. Na husí kůži mi nelpěl studený pot. Nevzbudil jsem se se zuby skřípajícími v křečovitě sevřených čelistech. Pootevřel jsem oči udiven s jakou lehkostí se mi to povedlo. Neměl jsem oči slepené ospalky. První procitnutí na svět nekalila neproniknutelná mlžná clona vysílající vlny pulzující bolesti hluboko do středu mozku. Pomalu a s rozvahou jsem se posadil na postel v očekávání obvyklé závratě, která běžně doprovází mé první ranní pohyby. Ale podobně jako po třesu v zesláblých končetinách nebylo po ní ani památky. Probudil jsem se naprosto svěží, odpočatý a plný energie. Oči mi takřka vlhly štěstím, ač se to může zdát patetické.
Takové ráno jsem nezažil roky. Přísahal bych že snad nikdy. Kam má paměť sahá, jsem trpěl zvláštní spánkovou poruchou. V lékařské ordinaci jsem se už cítil jako v obýváku. Doktoři byli poněkud udiveni pokaždé, když jsem jim v průběhu měsíců popisoval nové a nové příznaky. Zrovna, když se pokusili diagnostikovat konkrétní poruchu a léčit jí, přidal se další symptom, který se s diagnózou neslučoval a museli začít znovu. Ze všeho nejdřív se objevily noční děsy. Zpočátku nenápadné noční můry přerůstající v čím dál tím děsivější a násilnější výjevy, které postupem času nabíraly stále realističtějších kontur. Posléze se k nim přidaly nekontrolovatelné záškuby, které se začaly objevovat při každém pokusu usnout a často pokračovaly během celé noci. Mnohokrát jsem se jimi probudil a v takových chvílích jsem ztrácel pojem o hranici mezi spánkem a bděním. Sny – ty noční můry – byly častokrát jasnější a ostřejší než realita, kterou jsem spatřoval po probuzení. Prý se tomu říká spánková opilost. Stavy úmorné dezorientace a zpomalených reakcí mozku. Jako kdyby bylo půl těla stále v mrákotách a snilo někde na druhé straně vesmíru, zatímco zbytek byl ponechán napospas na temném ostrůvku uprostřed chladného oceánu bdění. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se těsně po probuzení ze všeho toho chaosu pozvracel. V nepodmíněné neochotě usnout zakořenily i příznaky insomnie. Stávalo se, že jsem neusnul celé dny a posléze došlo k náhlému vypnutí celého těla i mysli. Prakticky kdykoliv a kdekoliv jsem mohl bez jakéhokoliv náznaku vyčerpání upadnout v spánek, který opět roztočil koloběh nočních běsů, hypnagogických záškubů a nepravidelných krátkodobých výnorů mé mysli na hladinu polobdění. Nemohl jsem kvůli tomu pracovat a zůstal jsem doma na podpoře. Podstoupil jsem nespočet prohlídek a testů, které vyvrátili myšlenku, že by mé problémy tkvěly v hormonálních disbalancích. Párkrát jsem se sešel s psychologem ve snaze odhalit psychosomatickou příčinu mých potíží. Bez výsledku. V hloubi duše mě netrápilo nic. Nic než to že se nedokážu vyspat, jako normální člověk. Snad se jedná o perpetuum mobile v mé hlavě. Problémy pohánějící sebe samotné. I někteří odborníci mluvili podobně, ale k objevení jejich prvotní příčiny se nikterý z nich ani nepřiblížil. Nejistě a výmluvně se shodovali v tom, že v mém mozku se vyskytuje neurální abnormalita, ačkoliv to žádný snímek tomografu ani magnetické rezonance přímo nepotvrzoval. Byl jsem odkázán jen na medikamenty, ježto jsem mohl brát jen velmi omezeně, vzhledem k jejich vysoce návykovému potenciálu.
Perfektní, skvěle napsané! Dávám plný počet hvězd.