Pobuda domuprostý,
jehož nika pozadí hostí,
dlaní v hrdle lahev svírá,
pach pudí odpor i ta nouze syrá,
jak bezmocně po naději tápe
družně jen s kaluží svého blití.
A s hrudami psího trusu
od vořecha pochybného vkusu,
jak vedle obskakuje harou fenku,
slintá na průchozí dětskou školku,
bez studu a bez okolků.
I na davy divých támhle v parku,
domáhající se čehosi jako respekt,
asi myšlenkový defekt.
V kočárku tu vříská i nemluvně,
beze slov ba výmluvně,
nad bolestí bytí úpí tak
by si strhal uši každý protijdoucí
kráčí proti též stařena,
demence ta je za dveřma,
soužená mdlá tvář prosící
o poslední polibek na líci
před provedením eutanazie.
Vůkol pubertální poluce
na fasádách domů i víku popelnice
v barvách bez fantazie,
kol špačci a smetí, kulturní odkaz žije
a před krčmou kolotavě vrávorav
opilec jde spát, než přijde další šichta.
A smažky tam před stanicí dráhy se dělí
o poslední co ještě nepozbývá váhy,
o poslední co jim zbylo z vínku,
dávku, jehlu a žloutenku
halekaje na lehkou dívčinu,
jež kolem spěchá.
Lidé naň civí skrze prsty,
brzy počíná její směna,
však není rozdílu
v penězích od semena.
A stín kráčející světem,
ujmut každým tím obrazem,
zří a v sobě si dume – jaký to nádherný den.
Hlasité předčítání