4. Znamení v akci⚡
Nevěřila jsem mu. Znamení ve mně vřelo – a než se Marmond nadál, vyjel mi z dlaně silný blesk. Prošel jím a on se svalil na mě. Odstrčila jsem ho a zatřásla jím, ale blesk byl příliš silný. Marmond ležel v bezvědomí na zemi.
Z mé dlaně stoupal černý kouř. Obtočil se kolem mě – a v příštím okamžiku jsem se ocitla zpátky u Silvera na oslavě. Polekala jsem všechny.
Byla jsem celá černá. Ínemak se nazlobil a ptal se:
„Kde je Marmond?”
„Leží v lese, v bezvědomí,” přiznala jsem.
Obr na mě zíral v šoku. Paní Karmína se ale zasmála:
„No vida! Ty jeho předpovědi se vyplnily. Nedočkal se mého odjezdu.”
Ínemak zavrčel:
„A co ti předpověděl dál?”
Karmína na mě mrkla:
„Že tu díky mně bude někdo moc šťastný.”
Silver se rozesmál:
„Však už tu někdo šťastný je – díky tobě.”
Obr zahučel:
„Ohyne, jdi pro Marmonda a odnes ho do léčírny!”
Pak se na mě podíval zhrozeně:
„A ty bys měla hned do lázně. Jsi černá jak kominík!”
Paní Karmína se mě dotkla a začernila si dlaň. Se smíchem pronesla:
„Když je jak kominík, tak i ona přináší štěstí, ne?”
Všichni se zasmáli. Ohyn zmizel, aby splnil,co mu obr přikázal. Silver pokývl:
„Může do lázně u mě. Postarám se, aby byla zase krásná.”
„Ani náhodou!” zařval Ínemak. „Ty se věnuj hostům, já s ní mizím. Dneska toho bylo dost!”
Rozloučili jsme se s paní Karmínou. Nechala se ode mě schválně začernit ještě víc – i po tvářích. Smála se a smáli se i všichni ostatní. Jen obr byl hrozivě zachmuřený.
Když se mnou zmizel do svého hradu v Temnovišti, zařval:
„Co jsi to zase vyváděla?”
Poručil posluhovačům, aby připravili lázeň. Zakroutil nade mnou hlavou:
„Než se Marmond vzpamatuje, musíš tu zůstat se mnou.”
V lázni se obr tvářil unaveně, neměl náladu se se mnou dál zlobit. Podíval se na mě na půl oka, zavrčel:
,,A žádný vlny!”
Ale mě obrovo podřimování v lázni vadilo, zeptala jsem se:
,,Kdo mi pomůže smýt tu černotu? A co si mám pak oblíct?”
Ínemak na mě těžce zafuněl, zašklebil se a pak… Zavolal Ohyna!
Poručil mu: ,,Smyj s ní všechnu tu černotu a dones jí nový šaty! Pak jí odnes do věže spát!”
Málem jsem vykřikla radostí. Ínemak se na mě zatvářil hrozivě:
„Ale chovej se hezky a v klidu,” zavrčel Ínemak. „Žádné šílenosti, přijdu se na tebe pak podívat do věže.”
To pro mě bylo to největší štěstí – moct být v Ohynově blízkosti…Po dlouhé době jsem byla tak šťastná, až mi s toho bylo do pláče…
Hlasité předčítání