3. Unesená Marmondem🌪️
Vzal mě do náruče a nesl temným lesem. Bála jsem se a protestovala:
„Marmonde, kam mě to neseš? Nechci s tebou nikam. Vrať nás zpátky na oslavu! Prosím!”
Křikla jsem na něj a on naštvaně zavrčel:
„Ne! Nebudu riskovat, že se mi vytrhneš z náruče a povalíš za Ohynem ke stolu, když si to pán nepřeje!”
„A kam chceš jít?” vyhrkla jsem.
Marmond se mnou padl na zem a zahučel:
„Pryč od té oslavy a od všech!”
„Třeba to obrovi bude vadit, že tam nejsme!” namítla jsem.
Marmond si povzdechl a unaveně řekl:
„Ne. Obrovi to vadit nebude. Vadilo by mu spíš to, že koukáš po Ohynovi. Stejně by nás poslal pryč.”
„Třeba neposlal!” odporovala jsem. „Byl celý zblázněný do paní Karmíny. A ta nás přeci chtěla na oslavě!”
Marmond se ušklíbl:
„Ta má kolem sebe plno. Ani si nevšimne, že tam nejsme.”
Bylo mi protivné, jak mě tiskl na zemi k sobě. Zkoušela jsem se vymanit, ale Marmond mi zašeptal do ucha:
„To tvoje znamení… Soustřeď se na něj. Cítíš, jak v tobě pálí? Popiš, co cítíš.”
„To tvoje sevření nesnesu!” fňukla jsem. „Pusť mě!”
Marmond se zle zasmál:
„Jo, pustím tě – a ty hned zmizíš k Silverovi, vlítneš přede všemi na Ohyna, a já budu mít problém, že jsem tě neuhlídal!”
„A co teda se mnou chceš udělat?” zeptala jsem se nešťastně.
Naštvaně odpověděl:
„Musím ti hned uspat to znamení, než tě zevnitř zničí!”
„A co když mě nezničí?” zašeptala jsem.
Marmond kývl:
„Věř mi. Vím, o čem mluvím.”