“Tak zachraňte aspoň jednoho. Muže, nebo ženu, to je fuk. Aspoň něco, proboha!”
“Proč jen jednoho? Co tím sledujete? Když už něco, tak ať je to rodina! Do nějaké té rakety kosmické ji posaďte, mladíku, a do bezpečí pošlete!”
Jedni volali přes druhé, když se svými nápady předháněli ve smělosti. Ve snaze o dohodu zužovali šíři své volby, a tak nakonec někteří navrhovali zachránit domácí zvířata, alba po babičce, svaté ostatky, významné bichle a podobné cennosti, bez jejichž přežití odmítali svolit s katastrofou, kterou scénárista modré planetě přisoudil. Budiž jim připsáno ke cti, že tak zároveň projevovali jistou úctu k tvůrci filmu. Žádný z nich totiž neprojevil tolik chamtivosti a neúcty k tvůrci, aby asteroid nechali Zemi prostě minout. Alespoň nějakou zkázu spatřit přece jen chtěli, co si budeme nalhávat. Diskuse, místy bouřlivá, jindy k uzívání nudná, ztroskotala na mělčině neshody. Možná že už pro samou hádku zapomněli, proč se vlastně dohadují, a jak mnoho by ještě před okamžikem dali za alespoň nepatrně dobrý konec. Jak rychle se uvelebili ve své jistotě, poté co zpohodlněli a příslibem jakékoli pomoci seslané v podobě mladíkovy nečekané dovednosti ohluchli k názorům a tužbám druhých. Ano. Něco se tedy muselo stát. Někdo musel zasáhnout. Kdo jiný, než právě náš vyvolený spáč. Jen jeho rozhodnutím mohli být všichni uspokojeni. Ale je něco takového vůbec možné? A když sledoval bouřlivé přeháňky té filmové debaty, jak se kolem něj převaluje ze strany na stranu, stále silněji si uvědomoval, jakou sílu ta jeho moc skutečně obnáší. A že už brzy bude velmi nezbytné ji použít.
Tak jen klid, prosím, přátelé,” začal v co nejsmírnějším tónu, “ničeho se neobávejte. Vidím, že vám dnešní večer přináší opravdu mnoho krušných chvil. Spolehněte se, že udělám, co jen budu moci, abyste ho přežili ve zdraví a především alespoň s nepatrným množstvím naděje,” při těch slovech se trochu zastyděl. Připadala mu najednou tak závažná. A on tak dosud nikdy nemluvil. Natož před jinými. Nu co se dá dělat? Hlavně že už to rozběsněné publikum zvolna usedá, avšak se vzrůstající netrpělivostí jej nepřestává pozorně sledovat. No tak! Ještě pár slov bude zapotřebí. Jen se nediv. S mocí přichází i odpovědnost. Třebaže jsi po ničem takovém netoužil a nyní si již nepřeješ nic jiného, než v klidu a, no ano, přiznej si to, v klidu, s nadějí a vírou nový den procitnout. Tak jen už se dej do díla.
“Dámy a pánové, svých schopností využiji, jak jen budu umět, abych zachránil tento večer. Dnes budete uléhat s dobrými myšlenkami, že nic není ztraceno a zítřek, že má opět smysl. Kdo z nás by si ještě nedávno pomyslel, jak drtivý může být dopad nepovedeného konce i po jiných stránkách vcelku nepovedeného filmu. Ani já nejsem výjimkou. Ať už ale zvolím jakýkoliv závěr filmu, zapamatuji si velmi dobře, že bez aspoň trošku vydařeného konce, není ani klidného spaní, natožpak klidného probouzení. A já nevím, jak vy, ale já chci v míru spát a s chutí a odvahou se probouzet, protože jinak…, jinak žít nesvedu. A navíc…”
Hlasité předčítání
Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.