Povídka

Povídka s dobrým koncem
Četba díla zabere cca 33 min.

A jak se blížil domů, dokázal osvobozen od rušivých tělesných vjemů, když se mu konečně podařilo zklidnit tělo a mysl, téměř vteřinu po vteřině zrekonstruovat svou reakci na otřesný závěr filmové produkce, jenž ho naplnil zklamáním a mizérií. Ano, tak nedočkavě se soustředil na vlastní porozumění stavu své mysli, že jakoby bázlivě v mžiku přelétl připomínku onoho temného konce. Proč jen se kolem toho tak točit? Žádná záchrana v posledním okamžiku! Žádná hrdinská oběť za životy ostatních pět minut po dvanácté! Natožpak spasení alespoň jednoho ze spravedlivých! Nic takového! Konec, zkáza, smrt a nic víc, snad kromě prostého absolutního ticha. Tak to bylo. Právě to se stalo zdrojem jeho pochmurného rozpoložení postrádajícího byť jen sebemenší záblesk pověstného světla na konci tunelu. Kdepak. Možná si teď říkáte: A co je na tom? Stejně jako on. Ani on zatím ještě nebyl schopen pochopit, proč jej ten obraz naprosté zkázy a prázdného ticha tak úspěšně srazil na kolena. Přemítal, nahlížel své rozladění z každé strany, a jak vystupoval po schodech směrem ke svému bytu, stále na žádné uspokojivé vysvětlení nemohl přijít. A jak jej jeho jindy bystrá a pronikavá mysl nechávala na holičkách, ty sžíravě pocity, které ho na těch několik prvních nesnesitelných okamžiků, když film skončil a on opustil sál, takřka pozřely, se znovu vynořovaly a svými chapadly se sápaly po jeho stěží znovunabyté sebejistotě. Děsil se usínat s beznadějnými myšlenkami, ve strachu a marnosti, která bude celou noc trpělivě vyčkávat jeho procitnutí, aby do něj pak zaryla své jedovaté spáry, jež zahalí světlo smyslu v jeho očích, srdci a duši. Přemožen těmito neblahými vyhlídkami zabouchl za sebou dveře bytu a za okamžik zcela vyčerpán tvrdě dopadl na rozestlanou postel. Již pro něj neexistoval okolní svět. Zdálo se, že unikl. On ale přece pláchnout nechtěl. Nebyl takový. Nevzdával se. Proč jej jen ten nešťastný závěr filmu tak zasáhl? Musel tomu přijít na kloub. Ať už to mělo být kdekoliv.

Mozek má svůj rozum. Svou vlastní hlavu. Sám ví, co je pro něj dobré. V jakých podmínkách se mu nejlépe pracuje. Pod tlakem svého majitele od něj zářivé výkony skutečně nelze očekávat. A jak se tak ten nespokojený divák co mu jen síly stačily snažil vytlačit z jeho závitů alespoň jedno vysvětlení, jež by jej na konci dlouhého večera uklidnilo, řekl si mozek A dost! V tomhle se nedá pracovat! A tak poslal svého zoufalého pána tam, kde se jim oběma nejspíše podaří dosáhnout kýženého cíle, neboť právě tam jsou k tomu účelu podmínky nejpříhodnější. Uspal svého pána osvědčeným chemickým koktejlem a mohli se pak s klidem pustit do díla. Konečně měl mozek svého majitele na vlastní straně. Slepou vůlí se proti pracovité přirozenosti mozku nelze bez následků stavět. Tak se dobrého výsledku rozhodně docílit nedá. A tak se společně jako rovný s rovným dali do práce.

Když usínal, skutečně jen velmi málo očekával od procitnutí následujícího jitra. Že by se však mohl probudit v úplně jiné místnosti, než v které uléhal, to stálo zcela mimo jeho očekáváními. Slepená víčka od sebe v mžiku odlepil. Co to? Vždyť nejde ani o jeho byt. Je to ale vůbec byt? Slyšel hlasy. Nebyl sám. Vzrušené hlasy vlnily jimi zcela zaplněným prostorem, který se pozvolna rozsvěcel. A ve stejném tempu i on nabýval na zraku a konečně si s nemalou mírou překvapení uvědomoval, kdeže se to vlastně ocitl. Na široké ploše před ním se vzhůru na tmavém pozadí posouvaly řady nečitelného textu, kterému jako vždy již nikdo nevěnoval pozornost. Kolem něj zněly táhlé tóny téměř pohřebního motivu. Lidé rozsazení kolem něj v pravidelném uspořádání s dramatickými gesty a tragickými výrazy ve tvářích jeden přes druhého a každý jako o život projevovali své rozhořčení. Jako by šlo nejméně o všechno. Snad o celý večer. Nebo o zbytek jejich životů? Když nakonec přece jen doširoka v hlubokém překvapení otevřel oči a rozhlédl se, zjistil, že všichni diváci, před chvilkou ještě bouřlivě vyjadřující nespokojenost s ponurým koncem právě doznívajícího filmu, nyní do jednoho ztichlí sledují právě jeho.

4.67/5 (3)

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

2 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Aleš K.
Host
Aleš K.
3 let před

Úžasné! Skvěle napsané, velmi zvláštní atmosféra… Výborná povídka.

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (3)

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (3)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Už jsou tu zase. Novináři, paparazzi, šťouralové a jiní, kteří mi otravují život. Nemohu jim d...
Zkřehlou zimní krajinou kráčel muž. Cestou mezi poli, ranním mrazem ztuhlou na kámen, prokládanou...
Po večeři (k níž v kompletní čtveřici zasedly hned, jakmile se vrátily z odpolední vycházky, a ...
Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s...
Něco se změnilo... Další příběhy z Temnoviště: Zdálo se, že u obra v temném hradě se s...
Ve snu jsem seděla na podlaze před zaprášeným zrcadlem v Děsmanově skrýši a viděla jsem se v n...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
  Rozrazily se dveře obchodu. Jednoho z bratrů držel prodavač za límec a tlačil s ním to...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
empty building hallway
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Co jsem provedla obrovi K smíchu, nebo k pláči? Obr Ínemak se dozvěděl, že jsem minule utekla z v...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Zpátky u Děsmana Zdálo se, že tady se čas zastavil. U Děsmana v jeho skrýši vypadalo všechno st...
Elektrický jeřáb pomalu pokládá dřevěnou rakev na zadní rampu vojenské dodávky. V pozadí při...
S obrem u stolu. Obr se na mě za to,co se stalo u Morana na oslavě zlobil! Sotva mě donesl do svého...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
1. Ve skrýši u Děsmana Seděla jsem znovu u Děsmana v jeho stáré zaprášené skrýši.Vzduch byl ...
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
Na vojně jsem měl jediného kamaráda, který si zasloužil takové označení. Jmenoval se Jan Petras ...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
světkuška
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
6. 2024 Ahoj, jestli si tohle čtete, tak už jsem asi mrtvej. Hm, blbý no, ale vezmu to pěkně...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
  V domě číhá nebezpečí. Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě...
K našemu stolu si přisedne jakýsi vrásčitý ukrajinec s nesmírnou chutí si povídat. Házíme p...
0