Moran se na mě podíval,usmál se a kývl:,,No jo,mám jinak by jsme se přeci s ostrova nevraceli,ale ty jsi to zaspala,co?“
Zklamaně jsem si povzdechla a řekla:,,Jo,všechno jsem to zaspala,ani nevím jak je to možný!“
Moran se zasmál, řekl:,,Nejspíš tě uspaly víly a to se pak moc krásně zaspí,doufám že ses aspoň vyspala dobře?“
Kývla jsem:,,Snad se obr nenazlobí,že už dál u něho nezvládnu ležet,ale moc mě svědí levá dlaň,je to k nevydržení!“
Moran se na to zasmál a řekl:,,To znamená,že něco dostaneš,možná tě někdo obdaruje!“
Tak jsem ukázala Moranovi svoji levou dlaň,svítila mi červeně,řekla jsem:,,Asi spíš potřebuju zchladit,než být obdarovaná!“
Moran se na to znovu zasmál a řekl:,,To jde obojí,cítíš ten vítr?Je ze severu a ten přináší ledové bouře,plný studených kuliček,místo deště!Napadají do kádě a než roztají,stihne ti náš mistr kuchař připravit ledové překvapení!“
Tak jsem se zeptala:,,Asi něco jako zmrzlinu?“
Na to Moran kývl:,,Něco mnohem lepšího!Budeš s toho nadšená!“
6. Ledový déšť a Moranovo tajemství
A vážně se za chvíli spustil liják ledových kapek,spíš to byly velké kroupy,nebo to vypadalo,jako sněhový kuličky. Ledové kuličky cinkaly do kádí jako drobné zvonečky. Vítr mi cuchal vlasy a studil na tváři jako dotek něčeho, co nepatří do tohoto světa, kdyby nefoukal tak silný vítr,určitě by se mi na palubě líbilo,ale Moran mě zatáhl do kapitánské kajuty a řekl:
,,Tohle už jsme tu dlouho nezažili,takovou šílenou ledovou smršť!“
Zaprosila jsem:,,Prosím!Chtěla bych si vzít pár těch ledových kuliček do dlaní!“
Moran na to kývl,ale přitom mě chytil za ruku a odtáhl dál ode dveří,řekl:,,Dobře,ale počkej až trochu utichne vítr!“
Jeho ruka zůstala na mé. V kajutě bylo ticho, jen za okny hučel vítr a cinkaly ledové kapky. Podíval se na mě a já věděla, že to, co řekne, nezmizí s ránem.
„Víš,“ začal Moran a jeho hlas byl najednou jiný – jako by říkal něco, co dlouho nosil v sobě. „Tvoje oči… připomínají moře. Ne to klidné, ale moře, které se mění. Bouřlivé, hluboké… takové, co má v sobě tajemství.“
Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem tam stála, srdce mi bilo tak rychle, že jsem se bála, aby to nepoznal.
Natáhl ruku a dotkl se mé tváře. Jemně, opatrně, jako by si nebyl jistý, jestli může. Ale já neucukla. Nechtěla jsem.
„Promiň,“ řekl pak tiše. „Nevím, jestli to bylo správné. Asi bych neměl… protože vím, že patříš jemu. Obrovi. Ale nemohl jsem si pomoct…”
Hlava se mi točila z větru, deště… a z jeho slov. Něco se ve mně pohnulo. Netušila jsem, co říct. Ale něco mi říkalo, že to, co řekl, nebylo jen tak. Dívali jsme se na sebe moc zblízka a Moran mě objal,zašeptal:
,,Ty jsi pro mě tak moc nebezpečná,neměl bych tu s tebou vůbec být!Vím,že miluješ Ohyna,ale tvoje láska k němu je nešťastná asi tak stejně,jako ta moje k tobě,obr to nikdy nedovolí,nikomu z nás!A to je na tom všem nejhorší,chci abys věděla,jsem moc rád,že jsem ti tohle mohl říct a teď to víš!“
Hlasité předčítání
