Sally Martinsová byla vysloužilá policistka, která si ve svých sedmdesáti letech užívala důchod. Její kariéru provázelo mnoho neshod s vedením, obzvláště ta, která ji přivedla – jak tomu sama říkala – do předčasného důchodu ve čtyřiceti. Dle jejího názoru šlo o menší konflikt, když zmlátila do slepoty chlápka, který přes rok brutálně zneužíval svou neteř. Její přístup byl těmi nahoře označen za velmi neprofesionální, a tak Sally přišla o místo vrchní komisařky a koneckonců o jakékoli jiné místo u policie. Prohlásila tehdy, že jí je to jedno, protože stejně nechce mít nic společného s lidmi, kteří onen čin považují za něco jiného než za spravedlnost. A že to bylo ještě málo. „Tomu parchantovi by měli provést totéž, co von tý holce a potom ho poslat na křeslo.“ Takže tahle Sally teď seděla v houpacím křesle na verandě svého domu a dříve, než smrt stářím jí hrozilo, že se unudí.
V tu samou chvíli, kdy se Sally otráveně houpala v proutěném křesle, vystoupil na druhé straně města z autobusu muž, který v sobě nesl obrovskou dávku nenávisti a touhu přivést do své domoviny, kde vyrůstal a trpěl, spravedlnost. Ovšem niterně doopravdy toužil jen po pomstě. Naplánoval si to krásně, mělo jít o dokonalý zločin. Trvalo mu několik let, než objevil metody, jak zahladit stopy, než se naučil, jak nenechat fízlům na místě žádnou DNA, zjistil si předem, kdo má doma psa a v kolik se ve kterém domě zhasíná a jak se potichu do domu dostat. A chystal se začít domem, jenž nesl číslo popisné jedna. Šlo o dvoupatrový domek s bleděmodrou fasádou, kterou měl ještě v době, kdy v domě žil ten hajzl Peter. Teď tam bydlela jakási stařičká paní, sama samotná, pravděpodobně vdova. No a když tam není Peter, tak má holt paní smůlu, a bude muset prolít krev za něj. A to byla v jeho jinak propracovaném plánu obrovská chyba – začít si něco se Sally Martinsovou.
Odbila půlnoc a Sally pořád nemohla spát. Zapnula proto televizi v ložnici a dělala to, co ji těšilo ze všeho nejvíce – nadávala na všechny a na všechno, co se na obrazovce odehrávalo. Ať už to byl film, pořad, zprávy… Všichni se zdáli býti idioty a Sally si na nich vylívala svou frustraci ze stáří. Vůbec se necítila stará. Kosti ji nebolely, inkontinencí netrpěla a sluch měla nadmíru skvělý. Proto i přes zvuk televize uslyšela, že se v přízemí otevřely hlavní dveře. To typické zasténání pantů by postřehla, i kdyby se v její ložnici pořádal komorní heavy metalový koncert. Dokonce jí výborně sloužila paměť, takže věděla, že než se šla pokusit usnout, dveře zamkla. A klíče měla jen ona, protože na děti ani kamarády neměla nikdy čas nebo náladu. Vstala z postele a otevřela jedinou skříň, která v pokoji stála – obrovskou almaru se zrcadlem na vnitřní straně dveří. Byla tam. Kulovnice Marlin 1894, ráže 44. Samozřejmě že nelegálně držela zbraň, byla to přece Sally Martinsová. Dole zaskřípaly parkety. Zavřela skříň, televizi nechala běžet a potichu vyšla z pokoje na chodbu. Chvíli jen tak stála a čekala, než si její oči přivyknou na tmu. Došla ke schodišti a shlédla dolů do prvního patra. Do obývacího pokoje velkými okny proudilo měsíční světlo, takže mohla vidět obrysy nábytku. Zaostřila na velký krb, na pohovku a potom na šatník. Tam stál. Odhadovala ho tak na metr devadesát, horda svalů. V pravé ruce držel sekeru spuštěnou podél nohy, levou se přehraboval v šatníku. Na hlavě měl jakýsi pytel. Doposud k ní stál zády, ale najednou se prudce otočil, načež Sally uskočila zpátky do tmy za ní, takže on už zahlédl jen lem její bílé noční košile. Zavřel šuplík šatníku a vykročil ke schodům.
Po schodech stoupal pomalu, po jednom, a každý z nich pod jeho těžkým krokem vrzal jiným tónem, takže Sally, která přesně tyto tóny znala, schovaná v přístěnku v pokoji pro hosty věděla, v jaké části schodiště se ten magor nachází. Když byl skoro nahoře, zalezla potichu do skříně a skrz mřížoví přesně ve výšce jejích očí sledovala, co se bude dít. Srdce jí bilo jako o závod. Nadšením. Radostí. Bylo to tak příjemné vytržení z každodenního stereotypu, že by nejradši toho blázna objala. Slyšela, jak vstoupil do pokoje vedle. Tam nic nenajdeš, hňupe, pomyslela si. Nenašel, a tak hledal dál. Pomalu se otevřely dveře pokoje pro hosty. I sem pronikalo malým oknem stříbrné světlo měsíce. Prvně si všimla, že to není pytel, co má ten šašek na hlavě, ale povlak od polštáře. Fixem na něj namaloval jednoduchý úsměv a vystřihl otvor pro oči. Vážně? Ta neoriginalita ji otrávila. The Strangers z roku 2008, vůbec by se nedivila, kdyby byl dole ještě komplic v masce panenky, jako v tom filmu. Bože, co je to dneska za vrahy. Rozhlédl se kolem a obešel pokoj podél stěn. Když procházel přímo kolem Sally, zavřela oči a zadržela dech. Cítila, že se dívá dovnitř, na ni. Pak se ale z ložnice ozval hlasitý smích z televize. Vyplašil ho. Rychlým krokem vyšel z pokoje. Sally ještě chvíli počkala a vylezla, po špičkách se proplížila ke dveřím a vklouzla do pokoje vedle, který už byl prohledán. To už ti zabijáci dneska ani dramaticky nevotvíraj skříně? Už mě mohl mít. Tu sekeru tahá pro nic za nic. Ukrytá ve tmě sledovala dveře své ložnice. Ty se za okamžik rozlétly a nyní už mírně frustrovaný vrah vkročil zpět do pokoje pro hosty. Sally vběhla do ložnice a dveře přivřela tak, aby mohla otevřít almaru. Natáhla se po zbrani, ale zahlédla v zrcadle svůj odraz. Pousmála se a upravila si dlouhé šedivé vlasy. Dlouhým krokem přistoupila k nočnímu stolku a ze skleničky vytáhla zuby, které si nasadila. Teď už si vážně Marlina přehodila přes rameno a přibouchla almaru. Slyšela, jak v pokoji pro hosty rozbíjí skříň v přístěnku. Rozsvítila, sedla si na postel, opřela se o její čelo a pohodlně před sebe natáhla nohy. Ovladačem ztišila televizi a zapálila si cigaretu. Nabila a pažbu si opřela o rameno.
„Ehm, ehm,“ zakašlala hlasitě. „Dámu bys neměl nechat čekat.“ Zvuk sekery dopadající na dřevotřísku ustal a nahradil jej zvuk těžkých rychlých kroků. Vběhl dovnitř se sekerou v bojové pozici, ale jakmile udělal dva kroky přes práh, prudce se zastavil a jako socha se sekerou nad hlavou hleděl na Sally, která mezi rty držela cigaretu a mířila na něj monstrózní puškou.
„Takže,“ šišlala přes cigaretu. „Asi by nebylo úplně vod věci, kdyby sis sundal z tý prázdný makovice ten jinak absolutně nevkusnej polštář, abychom si byli rovni. Ty vidíš můj ksicht a já bych taky ráda viděla tvůj výraz, rozumíš?“ Bál se. Sally to věděla a on to věděl taky, tak jako věděl, že Sally to ví. Řekněme si narovinu, tohle skutečně nemohl čekat. A to se nejvíce bál, že někdo bude mít akorát tak nějaký tajný alarm, o kterém by on nevěděl. Levou ruku pomalu zvedal k hlavě, aby si stáhl masku.
Sally se dívala, jak si vrahoun rozklepanou rukou šmátrá po hlavě, aby si sundal ten povlak. Jako první si všimla hnědých vlasů. Byly zdravé a husté, takže byla přesvědčena, že jde o někoho mladého. No a nic víc už vlastně Sally neviděla. Když si ten budižkničemu strhnul tu svou podomácku vyrobenou masku úplně, vypálila, takže zbytek jeho hlavy, obličeje a toho nepatrného množství mozku se rozprsklo na stěnu za ním. Tělo se zaduněním dopadlo na zem. Sally odložila pušku vedle sebe a típla cigaretu. Vzala ovladač a vrátila původní hlasitost televize.
„Bože, to jsou fakt idioti, řekněte mi, kdo aspoň s průměrným IQ by vlezl do takovýho volskýho pořadu,“ povzdechla si. „Bože chraň, jestli zasejc neusnu a budu na to muset čumět do rána.“
Hlasité předčítání