Další noc u Normana byla moc zlá! Norman pozval tu svoji šílenou bandu.Všichni se usadili u velkého stolu v síni.Seděla jsem zatím nepovšimnutě se psi u krbu.Stará pirátka byla asi ze včera zklamaná neúspěšným sváděním Normana,tak to zkoušela znovu.Její dcera,co seděla vedle rezavé princezny a napřed si v klidu povídaly se z ničeho nic rozkřikla:
,,Snad si nemyslíš,že by o tebe stál!Ten je na mladší,má tu na výběr!”
Rezavá princezna jí hned vrazila facku a zařvala na ni:,,Co se do toho pleteš!”
Pak se tam začali všichni mlátit a házet po sobě poháry i jídlo,strhla se tam docela šílená bitka,trhali si šaty…
Psi od krbu raději utekli ven,ale já jsem to nestihla.Normanova dcera mi zastoupila cestu a strkala do mě.Její oči jiskřily zlomyslností.
„Nic jiného než volat obra nesvedeš,co?!“ posmívala se mi. Chytla mě a hodila na stůl vedle Normana,všichni se smáli,čekali co udělá.Chtěla mi taky roztrhnout šaty,když jsem začala volat na obra,tak ji Norman zastavil,nečekaně zařval:,,Tak dost!”
Rezavá princezna se urazila a pustila mě.Rychle jsem se schovala pod stůl.Všichni zklamaně bručeli a Normanova dcera před odchodem prohlásila:
,,Očarovala mého otce,tak stejně jako Morana,to jí nikdy neodpustím!”
Práskla za sebou dveřmi a ostatní začali na Normana bručet,že má jeho dcera pravdu a měl by to říct obrovi!Obr se ale neukázal,banda se postupně s Normanem loučila a když odešli,Norman seděl dál u stolu a pil.Byla jsem pořád schovaná pod stolem a nevylezla,ani když mi to několikrát poručil.Pak začal zuřit,vztekal se tak,že demoloval celou síni,chtěl rozsekat i stůl,ale vyčerpáním padl na zem. Stráže u dveří šli Normana zvednout a odváděli ho do jeho spací komnaty.
V tu chvíli jsem se rozhodla. Musím utéct!
Srdce mi divoce bušilo, když jsem tiše proběhla temnými chodbami hradu, vyhnula se strážím, nakonec se vrhla do nočního stínu venku. Podzemní říše byla mým cílem. Chtěla jsem se dostat k Silverovi.
2. Silverova radost
Král Silver nemohl té noci usnout. Jeho podzemní palác spal, ale on ne. Tiše se procházel noční zahradou, kde z tichých jezírek stoupala stříbřitá pára a podivné květiny zavíraly okvětní lístky do snových šepotů.
Zrovna v tu chvíli jsem u jeho brány naléhavě prosila stráže:
„Prosím, pusťte mě za Silverem! Je to důležité!“
Přistoupil k bráně a jediným pohybem ruky přikázal strážím, aby mě pustili dovnitř. A v příštím okamžiku mě pevně objal.
Cítila jsem, jak se ve mně cosi rozsvítilo.
Byla jsem tak šťastná, že jsem se k němu konečně dostala! A on taky – smál se, zářil, prohlížel si mě, jako by se chtěl ujistit, že jsem to opravdu já. A já si prohlížela jeho – krásného, stříbřitého, záhadného.
„Tak dlouho jsme se neviděli,“ usmál se na mě. Jeho oči se zaleskly.
Pozval mě na svou stříbrnou houpačku.Kov pod námi byl chladivý, ale pohupování mě uklidňovalo. Vyprávěla jsem mu všechno—co se od našeho posledního setkání stalo, čím jsem si prošla. Silver poslouchal bez jediného přerušení. Potom se usmál a řekl:
Hlasité předčítání
