🌕 5. Další hrozná noc
Když pro mě obr další noc přišel, byl po oslavě pořád takový splihlý, nějak se ani nesnažil mi něco domlouvat,kvůli včerejšku.Jen trochu unaveně řekl:
,,Jestli tě to zajímá,tak tvůj Norman v léčírně pořád žije!”
Naštvaně jsem vyhrkla: ,,Není to můj Norman!”
Obr se vrčivě zasmál: ,,Není? Hm,hm!Tak proč ho nechceš zabít,CO?”
To mě vadilo,spadla jsem do obří postele a chtělo se mi brečet.Obr si vedle mě sedl,zavrčel:
,,Dobře,už o tom nebudu mluvit!”
Chvíli jsme odpočívali, když obr zavrčel na Ohyna, který stál u krbu.
,,Nestůj tam a pojď ji utišit!Nevidíš,že tu zas brečí?Asi jí bude dlouho trvat,než ten včerejšek překoná!”
Ohyn se na obra udiveně podíval:,,Jak si pán přeje!”
Taky jsem byla překvapená,ale obr vypadal unaveně,zavrčel:
,,Hlídej ji a odpočívejte tu v klidu se mnou!”
Naše ruce se dotkly, prsty propletené v tajemství.
Obr zavrčel napůl ve snu:
„Klid… klid už… odpočívejte.“
Cítila jsem se v bezpečí, ale zároveň věděla, že tohle je klid před bouří. Že tohle všechno se bude muset jednou znovu otevřít.
Co bude chtít obr, až se vzbudí úplně?
Možná mi znovu řekne, ať zabiju Normana?
A co pak?
Zaspala jsem a měla tuhle noční můru:
Krvavá oslava a Normanovo zrcadlo
…Všechno to začalo znovu na oslavě. Dostala jsem pozvánku – od něj. Od obra.
Řekl, že mě tam chce mít. Že tam bude i Norman.
Oslava se konala v chodbách pod Temnovištěm. Příšery tančily, zpívaly, žraly syrové maso a pily z černých pohárů. Hluk, krev, zápach, horko. Nešlo se tam cítit bezpečně.
Norman se tam objevil taky. Seděl u stolu, tiše, s pohárem v ruce. Pozoroval mě. Celou dobu. Zíral na mě, jakoby mě nepoznával. Pak přišel blíž. Řekl mi:
„Dívej se…“
A podal mi zrcadlo. Staré, popraskané, s rámem jako z kostí. V odrazu jsem neviděla sebe. Viděla jsem… něco jiného. Něco, co mě vyděsilo.
„To jsi ty,“ řekl Norman tiše. „A takovou tě mám rád.“
Chtěla jsem zrcadlo odhodit, ale on mě chytil za ruku. Dlouho se mi díval do očí. V jeho pohledu bylo zoufalství. A smutek.
Pak se to stalo.
Norman vstal. Vzal svůj pohár. A před všemi… ho rozbil o stůl.
Vzduchem se rozstříklo černé víno. Shluky příšer se otočily. Hudba přestala. Obr se postavil, ztuhl.
Norman si vzal jeden z ostrých střepů.
A rozřízl si jím krk.
Všichni zaječeli. I příšery.
Obr se vrhl k němu. Zastavil ho. Zvedl ho do náruče. Jeho tělo se třáslo, krev stříkala, ale Norman pořád žil.
Já jsem jen stála. Jako paralyzovaná. S tím zrcadlem v ruce…
Hlasité předčítání