Zkoušel se pohnout, ale pouta ho nepustila. Zaskuhral:
„Nenávidím být takhle svázaný. Nepohyblivý. A ten tvůj pohled… je horší než bolest. Proč tu vůbec jsi? Co po mně chceš?“
Pohnula jsem ramenem.
„Nic po tobě nechci. Obr mě tu nechal. V léčírně. Bylo mi z tebe zle. To, co jsi udělal… bylo strašné.“
Norman na to zasyčel: „Strašnější než moje smrt?“
Povzdechla jsem. Neodpověděla jsem. Chtělo se mi brečet.Norman se na mě zašklebil a zabručel:
„Tak co mlčíš, ty zbabělá?!“
Dívala jsem se na něj. Jeho šedobílé vlasy byly propletené a začerněné popelem. Čelo měl obvázané, ale pod obvazy prosvítaly podivné znaky. Jeho zjizvená tvář byla také začerněná popelem. Tam, kde měl oko, teď byla rána, zakrytá, ale pořád krvácela.
Byla jsem unavená. Chtělo se mi spát, ale taky jsem se bála. Když usnu, stane se něco zlého. Cítila jsem to.
A vtom… se v léčírně objevil stín. Stín smrti. Šel kolem nás. Bez zastavení. Bez zájmu. Šel někam dál. Možná si šel pro někoho jiného. Možná přišel jen proto, aby mě vyděsil. A povedlo se mu to.
„Kohopak to sleduješ?“ ozval se Norman. „Vypadáš, že tě něco vyděsilo víc než já.“
Kývla jsem. „Prolétl tudy stín. Ale nezastavil se.“
Norman se pobaveně ušklíbl:
„Nezdvořák jeden!“ uchechtl se. „Přehlédl nás, jakoby nic.“
Připadala jsem si zmatená. Vyděšená. A Norman – jako by měl radost. Zadržoval smích.
Pak chvíli mlčel. Znovu zabručel:
„Měla bys být radši na oslavě u svého pána, než tady se mnou. Asi o tebe zas tak nestojí, když tě tu odložil do léčírny, co?“
Neodpověděla jsem.
A on pokračoval: „Zabít mě nechceš – na to jsi slabá. Ale sledovat moje utrpení!… To tě baví víc, než sedět na oslavě u obra. Nebo snad… ještě víc než koukat po tom jeho plamenným lokajovi, co?“
Pak zařval: „Ale já ještě dokážu přesvědčit obra, aby tě zavrhl! Vsadíš se se mnou?!“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Nevsadím. Nikdy to nedokážeš. A nepleť se do nás.“
Norman zahučel:
„To si piš, že se budu plést! Už nemám co ztratit. Nechtěl jsem tu být! Ale jestli tu zůstanu – bude to kvůli pomstě! A ty… ty toho budeš litovat! Stín mě nezastaví. Norman ještě nekončí…“
🔥 4. S Ohynem💔
Ohyn se objevil v léčírně tak tiše, jako by přišel z jiného času. Přistoupil ke mně, sklonil se blízko a zašeptal:
„Jak ti je?“
Jeho hlas zněl, jako když v ohni praskne větvička – tichý, teplý, živý.
Řekla jsem, že už líp. Usmál se, šeptl:
„Obr už spí. Opitý na trůnu, ztracený ve slavnosti. Teď není nikdo, kdo by nás zastavil. Tento čas je jen náš – jen ty a já.“
Objala jsem ho. A on mě vzal do náruče, Norman vrčel něco zlého, ale jeho slova dopadala k zemi jako prach – ztracená mezi námi. Zmizeli jsme do stínů, daleko od všech, kde vše bylo tiché, měkké, tajemné.
Být s Ohynem o samotě… bylo to jako být ve snu, ze kterého se nechci nikdy probudit. Jako by svět přestal být nebezpečný.
„Neboj,“ šeptal mi do vlasů. „Obr nic nezjistí. A i kdyby Norman mluvil, řeknu, že jsem tě odnesl domů. Nemá nás za co ztrestat. Jsme čistí jako plamen.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Slova se rozpouštěla. Bylo to prostě krásné – že mi daroval kousek svého volného času, v srdci tak divoké slavnosti…
Hlasité předčítání