Křesťanství je však podle slovenského vědce na takové aspekty bohatší. Například trojjedinost Boha jako Otce, Syna a Ducha svatého, což je v náboženstvích záležitost ojedinělá, předznamenává, že se reálná fyzika točí kolem čísla tři. Náš svět je trojrozměrný, základní zákony – o zachování energie, zachování pohybu a zachování momentu hybnosti – jsou také tři…
Tehdy se kdosi Krempaského otázal, zda se dá vědecky dokázat existence Boha, a fyzik řekl, že jeho existenci věda neumí vyvrátit ani potvrdit. Lze v něj pouze věřit či nevěřit. Kdyby se důkaz Boha přece podařil, znamenalo by to konec ateismu i náboženské víry. Nemusíme totiž věřit v něco, o čem bezpečně víme, že existuje. Jestli však věříme, musíme souhlasit nejen s tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému, ale i s tím, že mu dal svobodnou vůli zahrnující v sobě i vzpouru proti stvořiteli a jeho pokynům, ale též odpovědnost za všechny činy, neboť člověka jejich důsledků nikdo nezbaví.
K tomu lze ale dojít, i když se jedinec bude řídit jen morálkou. K čemu pak je takové přemítání? Nikdo už asi nezjistí, jak to bylo doopravdy při velkém třesku a jen těžko, jaká je podstata vesmíru a světa, zda existuje Bůh a co je smysl života. Stačí vědět, že má člověk svobodnou vůli a zároveň odpovědnost za vlastní počínání. Svobodná vůle však není synonymem svobody, neboť svou vůli si mohou do jisté míry zachovat a uplatňovat i ti, jež jsou svobody zbaveni, ač je to většinou velmi těžké a krajně nebezpečné. Lidé, od Boha nadáni svobodnou vůlí, si totiž vždy navzájem svobodu brali, často pomocí krutého násilí, jako by nestačila omezení daná člověku přírodními zákony.
Svoboda je odpovědnost, ale to není nic nového. Na tu spojitost přišel už Komenský, po něm řada francouzských filozofů, pak také Masaryk i Čapek. Co však znamená svoboda bez morálky? Je pak bezbřehá a může být i ničivá. Jenže co je morálka? Je závislá na společenském kontextu jako úzus, jako jisté ujednání mezi členy společenství? Nebo existuje sama o sobě jako obecný princip, platný vždy?
To druhé si myslel člověk, který založil jakousi „Společnost mravního zákona“ a snažil se mě pro ni získat. Moji nechuť se na něčem takovém podílet dotyčný chápal coby odvržení morálky. Když jsem namítal, že Společnost mravního zákona a morálka nejsou totéž, a že mám navíc problém, abych vnímal etiku jako nadosobní princip a že podle mě mravní zákon mimo konkrétní lidi neexistuje, přiřadil mě dotyčný ke svým nepřátelům a obvinil, že straním gaunerům a lumpům, jichž se v současnosti vyrojilo jako much právě vinou absence mravního zákona, který se jeho společnost snaží vrátit na výsluní.
Hlasité předčítání