Z názorů toho člověka zaznívaly odlesky myšlenek transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta, který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je. Vlastní vůle by měla platit jako obecně platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou. Podle Kanta jsou nám dány mravní zákony zvenčí (panovníkem nebo Bohem), ale zároveň si člověk mravní principy vytváří sám, z čehož vyplývá kategorický imperativ – jednej tak, aby maximum tvé vůle mohlo vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství.
Kanta prý na světě udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. Ale když Kant mluvil o mravním zákonu v něm, mělo by být zřejmé, že je člověk nestabilní forma existence. A Kant neměl ani páru o tom, co se odehraje po jeho smrti, a že toho bylo. Jako obvykle i v tomto případě vstupuje do hry, z jaké pozice se člověk dívá.
Třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného, a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí.
Také fenomenologický pohled je zajímavý. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom něco dělat nebo tvořit, a zároveň v tom něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon.
Vzal tohle vše v úvahu onen uctívač mravního zákona, který sám vytvořil? V jednom však pravdu měl. Lumpů je víc než zdrávo, ale těžko by na ně mohla platit jakási Společnost mravního zákona. A lidé, co se považují za slušné, nebo dokonce slušní jsou, se marně snaží vymyslet, jak s lumpy zatočit, a když zjistí, že na to nestačí, přemýšlejí aspoň o tom, kde a proč se ti lumpové berou? To je tak – o ledovcích plujících ve vodě je známo, že ukazují jen desetinu své mohutnosti a zbývajících devět desetin skrývají pod hladinou. Takže vinu za to, jak velký ledovec naroste, nese v zásadě voda, která ho spolu s mrazem pomáhá vytvářet ze své vlastní hmoty.
Hlasité předčítání