Nepříjemná událost
„Kdo to udělal?“ Wer hat es gemacht? Wer hat…
V jednom z proudících večerů, ve kterých se často tvoří skutečnosti nepoznávané lidmi neskutečně živořícími, odehrálo se následující divadlo. Divadlo, o kterém by naši neřekli nic jiného než to, co by skutečně říct museli, tedy to, co si jeho kulisy skutečně slyšet vyžadovaly. Divadlo, o němž se tu vypráví ale svými projevy nežilo tak silně, jak je právě vámi manifestováno a jak bylo zahráno na mnoha místech. Po usazení zbytků na svá místa se začalo odehrávat netečně k jeho původním aktérům, „noc je delší, ráno moudřejší a kratší, to by je zabilo a to chci,“ ale horoucně k aktérům nepůvodním, právě teď kameru zobrazující, v tom byla ta zvláštnost a až v ní každodennost, někdo by řekl až normalita. Aby toho nebylo spoustu, rozhodl se oponista konat, nemůžeme ale jistě říct, za jakým účelem tak rozhodl a jestli tak vůbec udělal racionálně:
Přišel a rozhodl se neudělat nic jiného než přijít k svému vědomí, říct mu několik pouček hodných zapamatování k příležitostnému opakování a neuspěchat se k nenadálému pozorování jen jedněch a těch samých kvalit. „Mohl ses snad rozhodnout nečinit, když už nic jiného! Ne, tys musel ukrást to, co je! A to ty, ne jiný, protože jsem tě nejmenoval (ale právě kvůli mé nemožnosti tě jmenovat).“ Bylo mu ale zabráněno v dokonání o rozhodnutém dvojitým nelsonem, které mu zrcadlo, protože nemělo v rozumu pořekadlo Co oči nevidí, to srdce nebolí a ani s rozumem příliš společného nemělo, podalo a vědomě tak uspořádalo past a navodilo hlavní zápletku novely zpracovávané tímto divadlem.
Rána byla bolestivá, o což horší ale, že nebyla smrtelná. „Přeci jsem to tam nemohl napsat já, pokud ano, byl bych mnou a tedy by pokud toto neplatí byl bych po našroubování tím jiným vědomím co to tam připsalo ale pro jeho neznalost musím…“ Přišel sténot, přišel k divákům požírajícím psí konzervy v hledišti rozhledny, ale nepřišel, aby mohl odejít, přišel k výplni, „to tam nemohlo být vždy, všiml bych si toho“. Po odeznění divácké nepozornosti nepřestával chichot v zákulisí jednoho podivína. Ztratil se totiž z lokálu na kraji periferie a znenáhla dobloudil až k jejich divadlu. Dál se všichni, kdo měli něco společného s tím, o čem se hovořilo, vypravili zpět do tohoto pajzlu a sledovali jsme jen je, až jsme měli možnost a máme tuto dámu, vidět je zaniknout. Po pauze s napětím a vypětím všech sil zjišťujeme nehoráznou lež, „1847, Stutgart, Zum Chiicherthln erm Irstn Julin, Stutgart, 1847,“a neshledáváme přítomným nic než ráno, ke kterému bylo směřováno.
(hlasité skřípění z té nejbližší blízkosti předchází této promluvě) „Na dnešní večeři jsem zazářil. Příště jen mluv s ústy otevř… Co je to? Co je…“
Hlasité předčítání