Sobota – den druhý:
Let č. 2, Rovaniemi, cesta busem a uvítací večírek
Vstala jsem ve čtyři a probrouzdala letištěm. K snídani jsem si koupila banánové smoothie a větrové bonbony, pak ještě ciabattu s mozzarellou. Stály spoustu peněz, ale jelikož mě Marťa navedla, že do letadla se jídlo brát nesmí, nic jiného mi nezbylo.
Na letišti v Helsinkách mají vážně moc hezký záchody. Dnem i nocí tu zpívají ptáci a bidetová sprcha také není úplně nejhorší vynález.
Pomalu vstali i ostatní. Pobíhali po letišti a zase se vraceli. Četli jsme si Cvaldovo časopisy a pokoušeli se spojit se skupinou A (přišla od nich jediná zpráva, něco ve stylu – Komárů je tu spousta, prší, ryby neberou, houby nerostou.). Bavili jsme se o vyhlídkách této dovolené, až ráno poklidně uběhlo a nastal čas nalodit se na palubu letadla. Mělo zpoždění, ale jenom trochu.
Druhý let se mi líbil mnohem víc – bylo vidět a tak bylo na co koukat – lesy, mraky, mráčky, oblaka a obláčky, jezera, … Nemuseli jsme být přikurtovaní během celého letu a k pití jsme dostali borůvkovej džus. Také byl mnohem kratší – už za hodinu jsme vystupovali.
Letištní hale v Rovaniemi vévodí obří sáně se soby zavěšené nad dopravníkem. Ostatní turisté si je nadšeně fotili, jen Cvalda suše prohlásil: “Kýč, úplně neskutečnej kýč. Něco jinýho by bylo, kdyby se někdo do těch saní vyšplhal a vyfotil se v nich. To už by za fotku stálo…”
Venku jsme se nacpali do taxi-minibusu, který nás za sedm euro dovezl na autobusák. Autobusem bychom tam dojeli za polovinu, ale někdo rozpoutal paniku, že už ujel.
Do odjezdu našeho spoje to Hetty (čili Enontekia) zbývaly zhruba čtyři hodiny, a tak jsme si udělali rozchod. Někdo vždy zůstal u batohů a ostatní nakupovali – třeba Jack s Helčou neměli ani kus jídla (za to měli ponožky pro Piňďu, lepidlo pro Símu a tabák pro Indyho), Cvalda s Pepou zase sháněli plynovou bombu. Já a Marťa jsme si koupili akorát bochník chleba na hned a další dva na potom.
Zjistili jsme, jaké škody utrpěly baťůžky při transportu. Já ho měla plnej rozsypanýho kuskusu, Pepovi praskla hořčice a Cvaldovi krabička, ve které měl nabíječky. Já celý batoh vyskládala a kuskus vysypala, ale nacpat věci zase zpátky se mi málem nepovedlo.
Svojí přítomností jsme vyrušili dvě pochybná individua skvotující uvnitř haly – dva opilé, bosé chlapy. Byli jsme v přesile, takže se jich nebála ani Martička. Za euro jsme si otevřeli WC a pak se v něm všichni třikrát protočili, abychom si mohli libovat, jak jsme ušetřili.
Koketovala jsem s myšlenkou, že si ve skříňce na autobusáku nechám pár krámů – třeba čisté oblečení a deku do letadla. Pepa se chtěl připojit. Zjistili jsme, že zámek funguje jen na čtyřiadvacet hodin. Všechny detektivky, kde se klíčové důkazy najdou v takovýchto skříňkách, tedy lžou. A že jich je.
Před šestou přijel autobus a mohli jsme nastupovat. Krom toho, že měl autobus WC, nám řidič slíbil čtyři zastávky. Tak rozptýlil naše obavy, zda přežijeme čtyřhodinovou jízdu bez nehody. Cesta do Hetty stála 57 euro.
Většinu cesty jsem se pokusila prospat, ale když jsem bděla, kochala jsem se krajinou a soby, pletoucími se na silnici. Na jedné ze zastávek Jack koupil první laponské pivo – Sauna Karhu.
Nechybělo mnoho a hromadně jsme vystoupili o zastávku dřív – řidič nás zastavil na poslední chvíli. Bylo po desáté, když jsme vystupovali u hotelu Hetta. Uvítat nás přišel Rudánek a Piňďa – oba bosí, jak je zde asi v módě. Zbytek tábořil nedaleko – u krytého ohniště, které je součástí zdejšího IC. Vařili si, pekli maso, popíjeli Oluty, prostě v tábořišti vládla pohodička. Trochu to připomínalo staré bělidlo – všude, kde to aspoň trošku šlo, sušili se jejich svršky. Drobně mžilo a bylo asi 15 °C.
Zalomené palce, polibky, obětí, první kolující lahve, překřikované a doplňované zážitky. Vyprávěli, jak se Jindra s Lenkou nevešli do letadla, jak jim napršelo do šeltru, jak se Indy vrátil do puberty, jak Hansovo nohy pokousali komáři, jak se společně blátili bažinou, jak zmokli, jak se Símě rozlepily boty, proč musel Piňďa spálit ponožky… co jim řekli ve dřevorubeckém muzeu… a tak podobně (více viz Indyho deník).
My toho zatím k dobru moc dát nemohli, a tak jsme poslouchali a poslouchali a byli šťastní. Protože když Dale, co nakonec vůbec nejel, přišel s myšlenkou Lapplandvandru, koho by napadlo, že se nás dnes za polárním kruhem sejde 15?
A tak se na to štěstí, vypilo spoustu kořalky.
Já s eM jsme šli spát do přístřešku pro popelnice, co vyhlídnul Hans, a jelikož celou noc lilo, udělali jsme dobře. Ještě bylo světlo, když jsme si stlaly, ale bylo po jedné hodině.
Hlasité předčítání