Pondělí – den jedenáctý:
Umřel Tarzan, prší, Špagetový večírek
Ráno po dlouhé době Bohatýrsky posnídám jídlo od Finů, kteří jsou už dávno pryč. eM snídá řepu od večeře a chleba s hořčicí. Bob utíká brzy, ale zbytek drží spolu. Rybáři ještě zkouší štěstí, ale jediným úlovkem je Indyho jelito, které si způsobí pádem ze schodů. Náhle vzplane plamen vzpoury – není brzo, být už zítra v Äkaslompolo a pak jen brouzdat okolo a chvátat do Rovaniemi? Tuhle vedle je fajn jezero – co zkusit štěstí tam? Jídlo? Piňďa se trochu podělí a bude ho pro všechny dost.
Jedinou námitku vznáší Helča: „Nemáme Boba.“ A tak je ujednáno, že pokud ho doženeme před odbočkou, cíl cesty se mění. Pokud A nedošli do Äkaslompola už večer, teď jsou jistě na cestě za Oluty a Viinami.
Pro případ, že bych Jindříška neměla už nikdy vidět, jsem si zapnula telefon. Byla to chyba. Zrovna, když přecházím práh koty, že už jako jdeme, volá mi Atabe. Tarzan to má za sebou. Vontové ho našli mrtvého v posteli. A sakra. Tři – čtyři dny nazpět jsme o něm přemýšleli, že jsme ho dlouho neviděli. Holt už neuvidíme.
Deštivé počasí ladí se stavem našich myslí. Boba nedoženem, zato potkáváme cesty a rozcestí, o nichž mapy nic neví. Jsme rádi, že jsme cíl nezměnili – cesta dle mapy turistická, je v realitě pouze běžkařská.
K cíli dnešního putování jsme dorazili nezvykle brzy. Sešli jsme se s těmi, co nám včera utekli, ale Helča s Jackem si usmysleli, že zůstanou na sroubku před Kotamájou. Lezavé sychravé počasí lákalo k tomu, zakutat se do spacáku a den prospat.
Ustlala jsem si na lavici a nechala se obejmout náručí morfeovou. Vzbudil mě smích. Martička na lavici předváděla jakési prostocviky z jógy a Indy se Símou ji napodobovali. Stihla jsem jen dva poslední – kobru a želvu, co se vlastně želva vůbec nejmenuje.
Pak mě eM prosila, ať ji namasíruju, ale nechtěla se svlíkat. Rudánek a Indy se vůbec nerozpakovali a hned stáli do půl těla nahý a ptali se, zda to stačí. Tak jsem zmasírovala nejprve je, než si to Martička rozmyslela a svlékla se také.
Masáž jsem dokončila přesně v okamžiku, kdy se otevřely dveře, a vstoupil Jindříšek s Lenkou, co byli tak čilí, že doběhli do Umpalumpy nakoupit. Žádné Vánoce nezažily tolik obdivných vzdechů, jako se ozvalo, když Jindříšek začal vybalovat batoh – kapesníčky (s eM jsme je už poslední tři dny nahrazovaly lišejníkem), cukr, jablka a mrkev, párky, lososovou pastu… ale hlavně podnikatelský kufřík (o obsahu 24 piv), dvě vodky, rumoviinu, lejonu a brendy. Vše potřebné na Večírek, kterým připomeneme nezapomenutelnou slávu Tarzana, kterého ráno našli v daleké Praze mrtvého v posteli.
Hans mu nakreslil pomníček – na plochý kámen napsal jeho jméno a potřebné letopočty, opřel jej o stěnu, obložil čtyřmi lahvemi alkoholu, mezi kterými zapálil svíčku. Kdosi pronesl slavnostní řeč a připili jsme Tarzanovi (čím jiným, než rumem).
Následně jsme se sesedli kolem ohně a večírek mohl začít. Pět půlitrů kořalky na dvanáct lidí není mnoho, ale jak rychle ubývala, většině se povedlo parádně se rozjařit. Zpívali jsme a Cvalda s Indym vynalezli, že nejlepší bude kánon. Nebyl. Z Červená se line záře se nám podařilo vyrobit tak neskutečnou kakofonii, že jsme raději zanechali pokusů a zpívali koledy. Nakonec jsem zpívala já s eM a Bobem, zatímco ostatní poslouchali – Kryla, Asonanci a tak podobně, ale úplně nejčistší to nebylo ani omylem.
Jenže kořalka rychle zmizela a sebelepší čaj byl chabou náhražkou. Lidé pomalu mizeli a chrápot přibýval, až jsme měli ustláno všichni…
A proč byl večírek špagetový? To může odpovědět jenom Indy, který nad ránem vybíhal z koty tak rychle, až se mu do cesty postavily všechny lavičky, co stály okolo ohně.
Hlasité předčítání