Úterý – den dvanáctý:
Äkäslompolo! Kavárna, ZOO, obchod, IC, palačinky, panika
Ráno se všichni rozeběhli nebývale čiperně směr Äkäslompolo – asi je lákala vyhlídka na nějaký fajn oběd a pár (až několik párů) olutů. Já se připojuji k Jindrovi a Lence do skupiny C. Pokecali jsme s párkem finských důchodců, kteří tu mají chatu a lákali nás do nějakého města od I na jihu, kde bydlí. Prý tam jsou překrásné vodopády a spousta spousta borůvek. Tak třeba příště…
Kavárnu jsme málem nenašli, ale byla parádní. Poctivě sroubená chata vyzdobená fantastickýma fotkama loutek v tundře. Bytelný dřevěný nábytek, starodávně vypadající truhlice, osvícený rošt z matrace místo lustru, ponuré šero, postava ve skleněné rakvi, laponská hudba (ač jen z reproduktorů)… Všechno vytvářelo nezapomenutelnou atmosféru. Kafe za euro padesát, kakao za dvě eura padesát, kobliha taktéž. Kozla měli za 5 euro, ale Jindra odolal. Já neodolala a koupila si koláč plný hub. Jindrovi s Lenkou moc chutnal.
Měli i nějaké suvenýry – přívěsky z parohů, náušnice, laponské čaje, batůžek s obrázkem ducha tundry – a ten si Jindra koupil.
Málem jsme neodešli, protože se dovnitř vřítila černá chlupatá koule, další Puppy. S Lenkou jsme se rozhodli, ho umazlit. Chybělo jen málo a šel s námi. Škoda. Pinďa by ho nerozeznal od Rona.
Další v programu jsme měli zoo se zvířaty místní fauny. Stála téměř mimo město, a když jsme k ní došli, byla zavřená. Otevírací doba je totiž 10:00-13:00. Aspoň jsme ušetřili 10 euro. Stejně jsme viděli lamu, poro, osla, poníky velkého jako Lillyna a psa velkého jako normální poník – i se štěňátkem co mělo aspoň 12 kilo. Chtělo s nám, tak jsme ho museli zahnat.
Se zbytkem jsme se potkali v suvenýršopu – v obchodě plném krámů. Opět jsem koupila nějaké pohledy, masážní olej a lízátko s příchutí hilly.
V obchodě jsem to vzala zkrátka, neboť ostatní docela pospíchali. Náhodné jídlo na týden, k tomu dva litry mléka na palačinky. Jindra bere další dva, protože chceme ostatní pohostit. Plán zní – já s Helčou budeme smažit celou středu palačinky, zatímco zbytek vyšplhá na Yllas a pak je jimi nakrmíme.
Napřed ale s Martičkou nakupujem v Alkáči – ona Vallhalu a já osvědčenou vodku.
Tak tak se stíhám vyfotit na skupinovce pod sobem a hurá k ÍCéčku. Informační centrum je, jak jinak, kus za městem a ještě na kopci. S Lenkou se flákáme vzadu, protože na jejich závod nejsem vůbec zvědavá. Dorazíme přesně v okamžiku, kdy už zavírá.
Indy s Pepou ale už zvládli zjistit nejdůležitější. Autobus? V Äkäslompolo? Do tak malého a bezvýznamného města autobusy nejezdí, místní mají auta.
Cha, cha, cha, cháááá! Musela jsem zatnout zuby, abych nevybuchla smíchy nahlas. Na nás musel být pohled. Panika, jako kdyby vypukl hladomor. Minimálně. Indy se pokoušel dovolat nějakým taxíkům, ale ani s jedním číslem neuspěl.
Cvalda se zadumal: „Tak na kontě nějaký peníze mám, tak na tři čtyři měsíce, ale… vždyť mě by tady ani nezaměstnali, když finsky ani anglicky neumím ani žbleptnout…“
Ruda smířenej s tím, že ve Finsku zůstává navždy, odebral se na nedaleké pískoviště plácat bábovky, zatímco Indy zakotvil na houpačce.
„No to je vohromný!“ Směje se Cvalda, „Až někoho bude zajímat, kdo to tady vede a kdo umí anglicky, ukážeme všichni na něj!“
Bylo vcelku chladno a u IC nebyla žádná voda. Panika vrcholila: „Do Kittily to do pátku zvládnem! Zpátky na Kotamaju!“ A šli. Náš klan, který do té doby vesele žertoval o stopu do Kaukoenu, jen nevěřícně zíral na jejich vzdalující se záda.
Uchýlili jsme se do nedaleké koty. Marta trucovala, že jí utekl Indy, Jindříšek šel pro zásoby a já s Lenkou jsme se vrhly na přípravu palačinek a popíjení kakaa. Oheň po důkladné úpravě roštu hořel hezky a bez kouře a parádně hřál, nad hlavou nám poletovali netopýři, a bylo nám hej. Jenom strávníci nám trošku chyběli, a tak Jindříšek málem prasknul, když se pokusil sníst palačinky za deset lidí.
Fifinka, s níž se Martička vybavovala na Äkäsajvu, jí ukazovala na mapě svojí nejoblíbenější procházku. A přesně tou cestou jsme se rozeběhli, sotva bylo dosmaženo. A paráda! Cesta během kilometru asi šestkrát přecházela potok. Zpívali jsme a kochali se malebnou krajinou. Opět břízky a zelený mech koupající se v pohádkovém světle, změněném tím, jak se slunce začalo sklánět k obzoru. Bylo pozdě. I na finské poměry. Šlapeme bažinkou po železném chodníku a vlevo neskutečně kýčovitej západ slunce – rozžhavená rudá koule se pomalu noří do jezera, v němž se odráží její jas. Romantika jako prase, jak by řekl poeta. Málem bych zapomněla – na jezeře dřevěné molo. Napravo zase kavárna, leč zavřená, a šeltr úplně prázdnej, co čeká jen na nás.
Hned si steleme a uléháme. Kocháme se sluncem, dokud zcela nezapadne a spřádáme byznysplán. Koupíme si kavárnu na břehu jezera, budeme mít otevřeno nonstop, pivo budeme dovážet z Čech a budou tržby!
Hlasité předčítání